Jak si kdo ustele… aneb nocleh jako soucast pribehu

Posted on 19.8.2011

0


DSC_1839

Minule jsem se snazila vlozit clanek o tom, jaky to je byt slavny jako Beckham (kdovi, proc me napadla zrovna tahle celebrita, mozna pro ugandskou vasen pro fotbal….) ale nejak mi to neslo vlozit, tak jste o to zustali ochuzeni. Misto toho to visi na iDNESU.Po dni stravenem v kamionu jsme se v dobe, kdy uz je dobre hledat si spani, objevili u skoly, tak jsme tam rovnou zaparkovali. Dostalo se nam vreleho prijeti a pote, co jsme priznali, ze jsme v podstate take ucitele, ziskali jsme take detailni pouceni o veskerem vsem, co se v ugande tyka skolstvi. Mlady pan reditel Herbert mel tak zjemnele rysy v chovani a tak sofistikovane vystupovani, kdyz nam vse licil, ze se mi nechtelo verit, ze ma doma zenu a maleho syna. Chudak, dobry pan reditel… tento nocleh dostal od nas s Bosem pracovni nazev Skola u teplouse.Kdyz jsme po dalsi deni etape smerem k narodnimu parku Murchinson Falls nakonec ocitli pred jeho branou, podlomila se nam kolena z cen, ktere po nas chteli. (Chudaci krokodyli, kdyby to vedeli, jak na nich rejzujou!) Probehla i zcenka se slzickama… Nastesti jsme meli stan, tak jsme spadli do nejlevnejsi noclehove kategorie – camping. S tim jsme vstupovali do parku.
Jenze oni blbouni nakonec nemeli misto na stan. Chapete to. Misto metr krat metr na stan. To me teda brali certi. MUSELI jsme si zaplatit spinavy pokoj nechutneho vzezreni, s potrhanou moskitierou, bez vetrani (!!) a OBROVSKYM pavoukem na zdi. Celou noc se mi zdalo o nasem utulnouckem zlutouckem cistem stanu, ve kterem je ubytovani nejmene ctyrhvezdickove. Kdybych nespala vedle Bose, tak bych asi nespala vubec.
Vesele spani bylo u cloveka, kteremu jsme zaplatili za odvoz z parku. Protoze do narodnich parku se nakole nesmi, byli jsme odkazani na drahe taxiky a pronajem aut. Stesti pri nas stalo, kdyz jsme potkali Muhameda, ktery uz byl najaty nekym jinym, ale mel prostoje, tak nas za podstatne mensi castky vozil. Byli jsme pro neho lehky prividelek, takze jsme platili pouze benzin. Vezl nas teda na safari, na misto zvane Top of the Falls (nadhera) a potom take k hlavni brane, ven z parku, kde stala zamcena nase kola u strazcu v kancelari. Cesta z parku trvala hodinu, tak jsme s Muhamedem uzavreli takove to rychle pratelstvi, jakych na ceste uzavrete vzdycky mraky. (Uz ted mam v deniku mraky adres a telefonich cisel.)
Muhamed bydli v Masindi. Vede tam asfaltova cesta, takze je to uz velkomesto. No nic, dulezite je, ze nas pozval k sobe na zahradu prespat. Jel autem, my tam dorazili po dennim slapani. Pak jsme se v tom velkomeste bez valne domluvy potkali u trziste, jako to byvalo driv zvykem, kdyz jsme jeste nemeli mobilni telefony, abychom si neustale volali, ze budeme mit pet minut spozdeni… vsak to znate.Jel potom pred nami autem.
Dost dlouho, az mi to bylo divny. Kdyz jsme stanuli pred jeho domem, hrde ukazoval zkratku, kterou se dostene k Murchinson Falls za ctyri kilometry. (Boze kde jsme to slapali predchozi 3 hodiny?) Po spolecenskem zdraveni a preslapovani kolem sebe s jeho velkou rodinou, jsme se jali stavet stan. Nadsene jsme rozlozili lezeni v nejutulnejsim koutku zahrady, kde stal bananovnik a travicka byla osekana skoro po anglicku a vratili jsme se k probirani obchodniho potencialu tohoto mista pro budouci centrum cestovniho ruchu. Setmelo se, sli jsme spat. Trochu preslapovani pred stanem, curani za kerem a nedalo nam to, podivat se radne ve svetle celovky na nohy… chapejte v Ugande vas po nohach furt neco simra. Jste skoro bosky a trava je vsude. Ale kurna, ze by rostla tak rychle?
Kdepak trava. Mravenci! Ale MRAKY mravencu. Bosovi zcernaly chlupy a ja se naucila novy tanec. Muhamed pohotove porucil naredit vodu s benzinem a pocakat okoli stanu. To je trik, rikam si. Pry je to odradi a rozutecou se.Tezko rict, jak dlouho by jim to trvalo… ten stan byl rozrozenej primo na mravenci dalnici Masindi – Kampala. Radsi jsme ho urychlene prekurtovali uplne jinam. Pak jsme jeste pul hodiny vybirali ta pracovita zvirata ze spacaku….Jak si kdo ustele….
Spojeno tagy: