Uz me nedostanete, mili cokoladovi pratele!

Posted on 2.9.2011

0


Po nekolika tydnech v Ugande uz vim co a jak. Vime, jak veci chodi a kolik co stoji. Je to fain. Uz mi nikdo nebude tvrdit, ze mam platit za sodovku 2000 silinku, kdyz stoji 1000, ze obed za 6000 tisic bez masa je takzvana „muzungu price“ cili cena pro belochy, a ze cena za cisty pokoj muze byt klidne 8000 pro oba, a ne za spinavou nechutnou mistnost za 20 000 a to jeste kazdej.Uz vim, ze to na nas kazdej zkousi, a ze je  treba i na tom nejmilejsim miste prepocitat ucet. Ze je traba se vzdy na cene domluvit dopredu a pak na tom trvat.Naucila jsem se taky jednu vec a s tou me musel Bosa pomoct. Byt proste tvrda holka. Zadna miloucka zvedava cestovatelka. Srat na to. Musis byt hustej, protoze jinak te roznesou v zubech. Krestani, i muslimove. Nevim, co je tady uci ve skolach, ale verim, ze prvni fraze je; “ Muzungu, give me money! Give me, give me!“ Belochu dej mi penize. Kdyz jsme se s tim zacali setkavat u Murchinson Falls, tak me to trhalo srdce. Potom, kdyz mi na ceste obsancovane cernymi znudenymi drzouny casto neco trhalo s kolem, tak jsem se musela zacit obrnovat. Dva faktory hraly roli. Byli vsude, a byli tam porad. Verim, ze jsem z toho i onemocnela. Je to strasne poslouchat cely den jen belochu dej mi penize, dej mi tuzku, dej mi miiic! Casem se totiz z jejich zdraveni to uvodni Hallo, how are you (ahoj, jak se mas) uplne vytratilo. Misto toho nastoupilo porvavani, potom hloupe chechtani ve skupinkach nudicich se pubertaku pasouci kravy a kozy u cest. Jejich drze posunky a silacke zvuky me otravovaly do takove miry, ze jsem byla nasrana cely den.Silela jsem z toho.

Tatam byla litost, nebo humanitarni duch. Uz jsem ani nepremyslela, ze bychom jim dali tuzky a pohledy, ktere opravdu vezeme! Bosa me zarazil. „Musis myslet jako ucitelka. Co jim to prinese, kdyz jim to dame? Nic a dalsim belochum jen jeste doternejsi privitani.“ Ma pravdu. Oni se musi naucit neco nabidnout, kdyz chteji penize. Kdyby za mnou to spinave ubohe dite bezelo s avocadem, ktere tady vsude rostou na stromech, dam mu za nej 3000, prestoze na trhu ho koupim za 500. Ale takhle ani nahodou.

Byla jsem z toho zoufala. Kdyz vas to potka jednou denne, jste smutni, ze nemuzete pomoci. Ale kdyz vas rvouci dav doprovazi po celou cestu celodenniho slapani, jste z toho naprosto vynenrvovani. Sileni. Znechuceni.
Oni totiz uz ani nevolaji Hallo, how are you! Give me money. Oni uvodni pozdrav vypustili uplne a rvou uz jen Give me money. Dej mi penize. Ani ne prosi. Oni proste rozkazuji. Svym pokrikovanim vas obvinuji ze zlocinu, ze mate vic, nez oni. Nemuzete odpovedet vsem a komu neodpovite, posle za vami nenavistne pohrdani. Je to smutne.

Branilo mi to vnimat nadhernou prirodu, kterou Uganda bezpochyby ma. Misto toho jsem onemocnela nemoci silenych bilych krav a jen zazrakem jsme nasli misto, kde nas nebudou ocumovat. Lezela jsem cely den ve stanu s horeckou, doufala, ze nedojdou mali znudeni cernousci pokoukat, jak se chovaji belosi v zajeti. ZOOlogicka zahrada hadra. Uz vim, jak se ta neboha zvirata citi. A my tam chodime a jsme nastvani, kdyz si vesele nehraji a neni se na co koukat. Nedejboze, kdyz sedi a ani se nehnout. Lezela jsem ve sve nepromokave jeskyni a premyslela, jestli si zbytek cesty vubec jeste dokazu uzit.

Bosa mi pomahal svym racionalnim pohledem na vec. Nejvic se mi libilo, kdyz rekl. „Me to taky sere.“ Uz to slovo z jeho pusy hodne znamena.“Ale oni tady maji problem, ze maji moc decek. A to jim teda nevyresim. Bud je muzu uzivit, nebo jich proste nemuzu mit deset.“ Mluvili jsme dlouho. Ujasnili jsme si, ze musime mit vnitrni barieru dost silnou, abychom si nepamatovali nasi cestu Ugandou jen jako pormanentni utek. (Kterym vetsinu dni skutecne je. Je mi to lito, je to tak.)

Jet Ugandu na kole je sebevrazda pro citlivoucke bytosti. Budto musite ty lidi obdarovat vsechny. Nechat jim tady vsechno, vcetne vlastnich ponozek a bot, nebo je proste musite vnimat jen jako kulisu. Jen jako soucast te podivane. To je bezesporu dost tezky. Neco jako human-safari. Ale JINAK TO NEJDE. Nebo musite jet autem, jist v restauracich, spat v hotelech, calovat a calovat, abyste vsem zacpali huby a komu ji nezacpete, tak pred tim ve svem aute s velkym smichem ujet.

Nekdy mi pripada, ze by vas ugandane nejradeji zkasirovali za prujezd vesnici, za kazdou fotku, za pouziti ugandskeho vzduchu, za vsechno. Jsme belosi a mame na cele cejch penez. Pripadal jsem si, jako v pohadce Honza malem kralem, kdyz jel domu s odmenou od krale. Jenze ta truhla  zlataku se mu na voze prevratila a jak tak drncal po sutrech, tak se penize kuteleli podel cele jeho cesty. A lidi se sbihali a mohli se prerazit, aby si mohli nasbirat.
Jenze oni v tenhle moment maji rozhodne vic nes my! Jsme na ceste a nemame ani kde spat. Oni mai vsechno. Dum, vodu, banany za barakem. Kdo je naucil teto nespokojenosti? Kdo jim ukazal, ze beloch je bohac a ze od nej vzdy dostanou penize?

Musite je proste fakovat. Mit je na haku, jak rika Bosa.

Ted je ze me bila mrcha.

Spojeno tagy: