Manželství, jako polehčující okolnost

Posted on 20.2.2012

2


DSC_1748a (2)

Když jsem cestovala po Turecku se svým batohem na zádech, naučila jsem se velice rychle, že na otázku „A kde je tvůj manžel“ (Kocan nerede?), nebo „Jsi vdaná?“ (Evli misin?), je jedinnou správnou odpovědí ano. Tedy: ano, jsem vdaná. (Evet, ben evliyim.) Takže i význam mého oblíbeného prstýnku (je stříbrný s kamínkem), který jsem obdržela před lety od blízké kamarádky, a který stále nosím, dostal náhle ještě další rozměr.

Sice mi někteří Turci nevěřili, že je zásnutní, protože není zlatý, ale vnutila jsem jim, že je to u nás zvyk. TAkže jsem se stala mladou paní Bóšovou, ještě dříve, než to sám Bóša věděl. Achjo, ta emancipace je hrozná věc. Od té doby jsem měla od nabídek života v domečku na skále se stádem koz vzadu na dvorku trochu útlum. Alespoň jsem nemusela vysvětlovat důvody, proč si nemůžu toho a toho synovce, syna, bratra, či strýce vzít, aniž bych neudělala mezikulturní faux pas na sňatkovém trhu.

V Africe, když jsme cestovali s milým, padali jsme do podezření, že třeba praktikujeme nějaký druh nemravného a bohu nelibého soužití (Sodoma Gomora!). Nedůvěra se zračila v očích místních obyvatel pokaždé, když jsme je třeba prosili, abychom mohli přespat ve stanu za jejich domem. Taková paní Murma, která byla v době našeho příjezdu doma sama a čekala na návrat manžela z města, ta si nás prohlížela nedůvěřivě a odtažitě až do okamžiku, kdy se mě zeptala, jestli ten muž vedle mě je můj manžel. Do té doby se neustále vyptávala, zkoumala kde jakou pytlovinu, ptala se třeba i několikrát na naprosto nezásadní věci a natahovala to s námi, jak se dalo. Stmívalo se, já byla mrtvá. Chtěla jsem si sednout, udělat večeři a komunikace s nedůvěřivkou (a snaha udělat důvěryhodný dojem) mě ničil.

Když se zeptala, v jakém jsme vztahu, a já jí odpověděla, že ten muž, který vedle mě stojí, je můj manžel, div že si samou úlevou nesedla do trávy. Přestala se vyptávat a okukovat nás, jakobychom si tím snad zasloužili soukromí a jako manželé najednou o poznání větší respekt. Od té chvíle se usmívala, nechávala nás o samotě a dokonce nám donesla i kanistr s vodou na umytí.

Od té doby jsme zásadně svoji, a věci se zdají diametrálně jednodušší
🙂

Spojeno tagy: ,
Posted in: Zjistila jsem...