Anglie: report z prvního dne

Posted on 17.3.2012

0


Přátelé, kamarádi, dorazili jsme do města na Temži a musím říct, že ten návrat není vůbec špatný. Jako dopravní prostředek jsme volili autobus, neboť není nad to, když si můžete pospat kousek od tlustého spoluobčana tmavé pleti, který je tak pracovitý, že za jedinou noc pokácí půlku lesa. Svítání v Doveru nemá co do romantiky ve stylu průmyslové revoluce v  18. století pražádnou konkurenci a vyloďění na Victoria Coach Station v samém srdci Londýna za časného dopoledne je pro nový začátek nové etapy naprosto ideální. Sice mi trochu stuhnul úsměv, když mě jednotka příslušníků městského pořádku a bezpečnosti předvolala do velkého stanu i s mým (ne)malým zavazadlem, abych jim představila jeho obsah, ale říkala jsem si, že kluci asi trénují na olympiádu, takže budu shovívavá.
      Je pravda, že tohle se mi v Londýně ještě nepřihodilo a ne jen já jsem koukala jako z jara, když nás tam vodili ve strůdlech a scenovali zavazadla, kabelky i dětské hračky v pojízdných bezpečnostních scenerech. Bylo tam asi třicet policajtů, systém stanů a průlezů, kterými nás vodili, zmateným nám zdvořile ukazovali cestu, usmívali se a děkovali jako na běžícím pásu. Než jsme prošli štrůdlem, vyložili naše zavazadla z autobusu a přesunuli je pod velkou plátěnou střechu. Tam po nich začal hopsat roztomilý pejsek. Policejní výcvik drogového čmuchala bych mu nepřiřkla ani náhodou. Spíš mazel jak sviňa. No, já jsem mu očividně byla taky sympatická, protože hned poznal moje zavazadlo, které okamžitě obdrželo červenou nálepku. Následně, když moje kabela projela dalším scenerem, a já se k ní bezelstně přihlásila, zdvořile mě sbalili a už jsem v doprovdou dvou specialistů kráčela kamsi stranou, do žlutému stanu. Není nad to, když člověk budí takovou pozornost hned první den. Zlatem ověšené spoluobčanky postrkovaly Bóšu, ať si to nenechá líbit a okamžitě podnikne rázné kroky na mou záchranu, ale ten měl naštěstí hlavu chladnou a nechal mě vychutnat si nepříliž plynulou kounverzaci s pravým britským akcentem nad mými pečlivě vybalovanými a prohlíženými spoďáry a dalšími přepečlivě složenými jarními vychytávkami pro Londýnské módní jaro, kolekce 2005-2012.
Dva příslušníci, kteří mi byli přiděleni, se podivovali nad počtem mých střevíčků od lezeček po šesticentimetrové podpatky a bavili se hlavně potom, když mi po vyskládání uložili bojový úkol, všechno vrátit zase zpět. Omlouvali se mi vehementě a já jim nutila, že pejsek možná cítil nějaký vitamíny, aby se necítili tak blbě. Ukázal jsem jim krabičku s rozdrobeným B-komplexem. (Byli z toho tak smutní, že se nic nenašlo, že se modlím za psa, aby nemusel odevzdat nějaké své frčky.) Mezi „we are sorry“ a „execuse us“ mi řekli, že jsem se se svojí taškou mohla kolem něčeho jen mihnout. Uznávám, že to by se vzhledem k sestavě našeho autobusu klidně mohlo stát.

No, a tak jsme dorazili do Londýna. Města na Temži, historického klenotu mezi městy, světového obchodního centra a nejkosmopolitnějšího osídlení v Evropě. Dorazili jsme a doufáme, že ho dobudeme se stejnou slávou jako Vilém Dobyvatel v roce 1066. Jen jsme to nevzali po moři. Dobudeme Anglii, jako správní špioni, přímo z jejího srdce.

 

Spojeno tagy:
Posted in: Anglické listy