Malý luxus, který si může dovolit každý

Posted on 6.4.2012

0




Předchozí textíky byly sepsané čistě pragmaticky a organizačně pro přiblížení představy co a jak se s námi děje (bo se mě na to, drazí, v mailech a na skypu neustále ptáte🙂, a  především k utišení obav a nejistot všech, kteří mě od mala vypiplávali a kteří mi teď již po několikáté, jako pohádkovému Honzovi, upekli do rance buchty na cestu.  Je to už po několikáté, moje drahá babička by řekla, že už zase, ale nemám pocit, že bych byla ostřílenější a zkušenější. Začínám tady zase od nuly, z naprosté podlahy všech věcí a ze dna místních sociálních vrstev. Dokonce lze říct, že z těch, co mají své rodiny za mořem, mluví s přízvukem a nákupy tahají zásadně z Lídlu, patří čerství přístěhovalci k těm úplně nejchudším.

Jenže já jsem rebel a tak bojuju i proti této nemilé situaci. Naprosto rebelsky jsem tedy mně i Bóšovi po deseti dnech koupila hrneček na ranní čaj a celý kilo nehorázně bílýho cukru. (Krást ho pořád z McDonaldu mi začalo připadat nedůstojný.) Považte. Za bydlení zadlužení, bez práce a finance čerpající z rychle mizejících čísel na českých účtech, a ona si klidně koupí cukr!

To ještě nevíte, že na konci druhého týdne jsem byla naprosto mimo takovým způsobem, že jsem zakoupila dvě sady příborů. Ještě totiž neumíme jíst s čínskými hůlkami…, kterých je plná kuchyň. Pánve a talířky si půjčujeme ale ty příbory, to prostě nešlo.

Když jsem začala chodit do práce, zmírnili se poněkud tlak a nevolnost, pociťované při každém vytahování peněženky. Ale o to intenzivnější bylo volání po čokoládě, protože jen chytré tělo ví nejlíp, čím obalit vlákna neuronů, aby měly zase blíž k Zenu.

Když mi vypukla alergie, při které mi z nosu teče víc vody, než kolik stačím vypít, musela jsem zaútočit na drogerku  pro kapesníky. Tam mi ovšem ruply nervy, když jsem viděla záplavu růžových cedulek vše za poloviční cenu, a koupila si půllitr tělového mléka, díky kterému se už, doufám, nebudu nadále neuroticky škrábat po celém těle. To mě totiž vysušením svědí díky děsně tvrdé vodě, jež tady cáká ze všech kohoutků. (Snažím se vnutit si představu, že tělové mléko v této situaci patří mezi to absolutně nejnutnější.)

Pak jsme ovšem jeden večer jen tak pro radost a zábavu s Bóšou počítali, kolik jednotek místní měny mě čeká a nemine na konci pracovního měsíce. Chtěli jsme se už začít těšit, jak se pěkně rozšoupneme (nebo uvolníme). Zjistili jsme ovšem jen to, že bych měla možná jít to tělový mlíko zase vrátit.

Zdá se mi, že pracuju možná trochu tvrdě nato, abych si mohla s úlevou říct: Joo, jupí, je to v suchu, nájem o fous zaplatíme!

Ještěže mě pocitem úlevy pravidelně zasypává moje oblíbená redakce. Jednou je to písatelská práce, která je krásně externí a krásně tvůrčí, a jednou je to honorář, který se díky jednoduchému stroji zvanému bankomat krásně a snadno postupně přemění na velkou tabulku hořké čokolády (z Lídlu).
Až mi příště rupnou nervy, koupím si prostěradlo a polštář, dva talířky, dvě misky, pánev s pokličkou a učebnici na zkoušky IELTS. Taky si udělám překladatelskou licenci, nebo učitele plavání a nechám druhé, aby mi prodávali sendiviče a aby se na mě zpoza kasy usmívali a omýlali přitom pět z deseti frází, které mají možnost trénovat na tisícovkách zákazníků denně.

Wish me luck!

 

Spojeno tagy:
Posted in: Anglické listy