Na Británii jsem asi moc živelná

Posted on 19.4.2012

0


Na Británii jsem asi moc živelná

Člověk se nesmí moc snažit. Některé věci prostě musí jít samy. Alespoň zvětší části. Lidé jsou různí a různě se k sobě hodí. Nebo nehodí. Ze všech nemůžou být nejlepší přátelé, ale většinou by mělo být možné, aby spolu vycházeli aspoň na pracovišti. V mém životě, i když se jedná o jakkoliv specifickou, složitou a na první pohled třeba i nepříjemnou osobu, většinou se dá najít způsob, jak s ní aspoň na nejnutnější dobu normálně vyjít. Při troše snahy.

Tady v obchůdku na ulici krále Williama, mám pocit, že veškeré moje snahy mezilidského kontaktu selhávají, kam se hnu. Jsem z toho pif paf, je to jakoby neexistovala společná řeč, kterou bychom mohli komunikovat, celé dny se tady cítím, jako za velkým tlustým sklem. Málokdy slyším, co mi kdo říká, protože se na mě u toho nedívá, neosloví mě, tak nevím, na koho to právě prsknul.
Je tu navíc neustále hroznej hluk. To asi není problém jen mého pracoviště, ale celého města. Někdy si říkám, že řev aut z ulice je uvnitř třeba přehlušit řevem z reproduktorů. Všichni si vnutili, že to navozuje pohodovou atmosféru. Neví nic o opravdovém světě, ve kterém je ticho skutečnou kulisou pravé pohody. Slovo ticho v Londýně ztratilo svůj význam. Ticho znamená „Nemluv!“, ale už nikdo nepamatuje, že ticho kdysi také znamenal ten stav, kdy se lidem na chvilku přestaly ušní bubínky prohýbat do krajních poloh pod náporem zvukového vlnění agresivního dunění velkoměsta.

Přišla jsem jednoho dne do práce a cítila se lehčeji než obvykle. Říkala jsem si, Terez, tyvoe, to nemůže být normální. Přestaň se klepat, buď svá, když budeš v pohodě, tak ty lidi přece musí jednoho dne na tebe začít reagovat normálně, ne?
V mé práci bylo týdny před tím strašně málo konverzací. Téměř žádná výměna normálních sdělení. Kromě vět jako: Dej pečivo do trouby, dej tam deset gramů salátu, máš tam zákazníka, doplň regály, vyrovnej nápoje, můžeš utřít stoly?, nebo rychle, rychle, jsme pozadu!…

Došla jsem do práce a hle, Sergej, náš suprovej barista za pultem. Zdravím ho, ptám se jak to jde doma, co žena a tak vůbec.
Kouknul na mě, zvednul obočí, a poznamenal, že to jsou trochu osobní otázky, ne? Zůstala jsem zase zaseknutá přesně tam, kde jsem byla a znovu si uvědomila, jak je tady chladno. Dop****e, ať mě někdo vysvětlí, jak mám s těmahle lidma komunikovat. A já blbá jsem si myslela, že tenhle (kdysi možná Rus) bude mým slovanským spojencem. Chyba. Žeby další životní lekce?

Žiješ v Londýně, staneš, se Londýňanem.
Nevím, jestli je to vlastně výhra. Každopádně by to mohlo znamenat konec zbytečného tření, konec srážek a konec neustálého divení a únavného porovnávání hodnot. Vždycky je tu ale jedna otázka:

Změnit sebe k obrazu svého prostředí, nebo své prostředí k obrazu svému?

Je jasné, že k jedné z těch změn musí dojít. Vzájemná cizost je totiž z dlouhodobého hlediska naprosto neudržitelná. Psychicky se nedá vydržet. Cítím, jak intenzivně na mě moje prostředí pracuje. Tlačím tady, jako tlačí kamínek v těle perlorodky. Je jenom otázka času a okolností, jestli vzpurný kamínek vypadne zase ven, nebo si ho perlorodka zpracuje. Snad ze mě nakonec bude něco pěkného.
No, uvidíme, co se bude dít dál.

Wish me luck.

Spojeno tagy:
Posted in: Anglické listy