Jak se mi upravila stolice :)

Posted on 26.4.2012

0


Jak se mi upravila stolice :)

Většina z vás jistě ví, jak je psychika propojena se systémem zažívání a jak lidský organismus reaguje na stres třeba před zkouškou, že? Kdo nezažil předzkouškovou sr***u, tak ať se zeptá spolužáků, nebo spolubydel z kolejí. Psychika člověka je prostě s trávením spojena tak, jako sloupy elektrickéo vedení.
Když jsem milovala svou první lásku, a nemohla jsem mu to dávat najevo (kromě občasných neřízených střel, které byly projevem podobným, jako když vybouchne papiňák), zadržovala jsem svoje silné city uvnitř a trpěla dlouhodobými zácpami. Tenkrát jsem ale ještě nerozuměla, jak to spolu souvisí.  Zdá se vám to příliš šílený? Testovala jsem to na sobě dlouhé roky. Jsem o tom bytostně přesvědčená.
Jenže tohle není jediný důkaz o přímé propojenosti duše a těla, konkrétně psychiky a procesu trávení. Když je nějaká důležitá část vaší duše v módu „zadržování“ nebo jí neposkytujete dostatečný prostor na vyjádření a zadržujete ji uvnitř, tak i tělo se často dostane do módu „zadržování“ a zácpa jako blázen je na světě.

Když jsem potkala Bóšu přišlo pravidelné „miluju tě“, mohla jsem své city dávat najevo jak jsem chtěla, kdykoliv jsem chtěla a cokoliv jsem cítila, neukázala se zácpa v mém životě už ani jedinkrát.
Až do teď.
Zácpa nereaguje jen na projevy lásky, a vlastně nejde vůbec o lásku. Jde zkrátka o vnitřní stav člověka. Jde o to, jak proudí energie uvnitř. To, jak se můžete vyjadřovat a přijímat vyjádření jiných, jak odevzdáváte a dostáváte, jak zadržujete a necháváte věci odcházet.
Já jsem se tady v Londýně (klasicky) dostala do vnitřního módu zadržování. Soustředěně jsem se snažila pobrat věci, naučit se jak co chodí, zapamatovat si extrémní objem nových věcí, udržet peníze v peněžence, uchovat nová slovíčka v hlavě, sehnat levný cukr a udržet nakoupené potraviny v ledničce co nejdýl, v práci mým vlastním projevům moc přáno nebylo (Bože to byl pekelnej měsíc) Je to prostě takový život se zataženým břichem, zatajeným dechem a vykulenýma očima.
Jednoho pekelnýho čtvrtka, kdy jsem v práci brečela jako osmnáctiletá mladá želva, neboť věci se staly neúnosnými a příliš emocionálními se daly věci do pohybu.
Všechno jsem to řekla, všechno jsem to vyplavila, a i když jsem se cítila absolutně debilně, protože člověk prostě něco nezvládnul (dál se ovládat a kulit oči mezi vyplašeně staženýma ramenama). Nenáviděla jsem se za to, protože na skoro třicetiletou ženskou se brečet v práci prostě nehodí. Zvlášť v upjatém britském prostředí.
Jenže co se nestalo. Manažer Richard, který se mnou citlivou a rozpravu vedl, mi prozradil, že v druhém týdnu své práce brečela i tuhá asistentka manažera Ausra (která teď odchází na mateřskou a v EATu pracuje už dva roky) a dokonce chladná a odměřená Iluta, vedoucí kuchyně, která mě tady irituje asi nejvíc. Co víc, Iluta prý byla opravdu špatná, že prý jí dokonce dal týden na zlepšení, jinak čau. No, tak to byla převratná novinka dne. Přestala jsem kolem sebe odkládat promočené kusy modrého papíru, kterým leštíme obchůdek. Když se na to podívám teď, držela jsem se vlastně ještě dost dobře, neboť jsem svůj papiňák udržela nevybouchnout téměř měsíc! „Ale proboha, co to je, že jim tady brečej lidi v práci?“ Ptal se mě Bóša, když mě ten den vyzvedával, neboť měl pohovor poblíž. Ještě na mě takhle nečekal, ale ten den se mi náramně hodilo, byla jsem ráda, že jsem vypadla po práci a stál tam on, můj blonďák s velkýma tlapkama objímacíma. Byla jsem tak (!) unavená a smutná, naštvaná na sebe, že brečím na veřejnosti a zároveň jsem zoufale potřebovala pokračovat. Mluvili jsme o tomhle městě zatracených, o nesmyslné práci, o jídle, který je zničený protože způsob, jakým ho bereme do ruky z něj dělá jen těžkou hmotu naditou negativní energií překotné rychlosti, stresu a nervozity, kterou cítí každej uhoněnej sandwich maker, kterej pracuje stejně jako já s modrou čepkou na hlavě a igelitovou zástěrou v zákulisí „pohodově a vyladěně“ vypadajících obchůdků pro přepracované office people, kam chodí na oběd. Každej například nenávidí bagetu Bahn Mi, protože má příliš mnoho ingrediencí a strašně málo standardizovaného času na její vyrobení. A každej aspoň jednou při její přípravě řekne: „I hate this baguette!“ (Nenávidím tuto bagetu.) Chudáci důvěřivci, kteří to potom jedí. Všechno vypadá tak barevně, zdravě a čerstvě… Ale všechno je tady otrávený!
Je to zkrátka proti mému přesvědčení, láme mě to vejpůl, ale právě teď s tím nemůžu nic moc dělat, což mi na vyrovnanosti nepřidává.
No, a tak jsem brečela na zastávce, brečela jsem v autobuse, promáčela jsem Bóšovu bundu a i když mi důstojnost nedovolila vybrečet se do sytosti, věci se ve mě pohnuly, konečně uvolnily a ten volnej průchod, kterej si vydobyly, způsobil změnu.
Tedy ne jen to, že jsem po čtrnácti dnech šla konečně zase normálně na velkou (tjadadý!!) ale i v práci, jako by mě mí podivní kolegové konečně začali nějakým způsobem vnímat. Na otázky nebo pozdravy jsem začala dostávat odpovědi, občas se na mě někdo i podíval, když na mě něco prskal za pochodu, dokonce se realizovaly nějaké vtíkpy…
Asi je to zcestný, ale někdy mi to přijde, jako nějaká iniciace, kterou jsem musela projít, abych se konečně stala součástí týmu. Dokonce přišel novej kluk, Michal, a já dostala za úkol vyškolit ho na kase a při některých dalších činnostech. Chápete to? Konečně mi přestali říkat, jak jsem nemožná a dali mi najevo, že ve skutečnosti už umím dost, abych školila další!
No, nestačila jsem se divit.
V pátek dokonce, když skončila schůzka zaměstnanců, šlo se potom na diskotéku. No neuvěřitelný, jak to ve skutečnosti byl dobrej večer. Ale o tom až příště.
Závěr je jasný.
Se*te na to, a ze srdce vám přeji co nejplynulejší průběh všech věcí, ať už psychických, nebo fyzických. Za všech okolností.
Spojeno tagy:
Posted in: Anglické listy