Jedno pifko na lačno a hned je všechno růžovější…

Posted on 30.4.2012

0


Fotografie0439

Konec prvního týdne v novém obchůdku.

Od začátku týdne, prvního dne, první hodiny co jsem vešla do obchůdku na Saint Mary Axe a mluvila s manažerem, se cítím mnohem líp. A to v mnoha ohledech. To jen ilustruje, jak důležitý je pocit, který máte z práce. Buď jste zničení, nebo nabytí.
Já teď pracuju v čase od 10 hod do 16.30 hod, což není ideální, protože je to přímo uprostřed dne, přičemž to bude chtít velkej morál, abych ještě ráno, a potom večer po práci ještě něco udělala. Nicméně mám šichtičku, která zavírá obchůdek. To se ukázalo být fyzicky mnohem náročnější, než ranní šichta, která obchod otevírá, nicméně má to i své světlé stránky a nepopiratelné benefity ve formě proviantu, který nosím celý týden nafasovaný domů. Na konci dne se samozřejmě všechno neprodané hází do popelnice (což mi trhá srdce) a nikdo nemá nic proti tomu, když si sendviče, sushi, salátky a prošlé sušenky vezmeme domů. Mňam.

Jsem tam nová a je to vidět. Naštěstí nejsem sama. Louise rekrutovali minulý týden. Taky ještě nedělal na zavírací šichtě, a tak jsme tam dva, kterým se nad zbylým pečivem, voňavou polívečkou a barevnými salátky rozzařují očiska, zatímco služebně starší kolegové už nad tím jen mávají rukou.
Louis mě trochu štve a zároveň hodně baví. V obchůdku na King William bylo všechno takové škrobené, sofistikované, seriózní. Tady je to roztančené, ukřičené, bez zbytečných zdvořilostí, ale férové a přísné, jako v pořádné rodině. Koneckonců „welcome to our EAT family“ jsem slyšela dost často, když jsem nastupovala.
Ten afroameričan-Londýňan Louis, se značně streetovým stylem mluvy a raperskýma pohybama má i podobně pohodový styl práce, takže akční přístup (chci končit 16.30 a jít domů) kterej je mi vlastní se s jeho stylem (nač ten spěch, stejně nám už padla, baby, žádný strachy) značně kříží. Zatímco já se potím s mopem a smetákem, on si se spokojeným úsměvem dává zbylé Pie. (To jsou ty slané buchty, co je rozřízneš a vyteče z nich maso s omáčkou. Mňam).

No, ale co se mi líbí, že Louis neztrácí základní přehled o správném průběhu týdenní rutiny. Na iDNES jsem psala o významu neděle. Ta je důležitá, měla by zůstat sváteční a něčím tak nějak krajková. Jenže pátek, vážení, má také svoje specifika. V pátek se totiž JDE NA PIVO. Pátek je dnem zakončení pracovního týdne, největší únavy a oslav faktu, že jsme to zase přežili.
Tihle Londýňané jsou sice nudní a šediví (hlavně v té oblasti, kde pracuju, neboť jako správné kancelářské myšky nosí šedo-černé uniformy a jejich dav ženoucí se k nám na oběd se zdálky zdá téměř typově homogenní), ale páteční pivo ctí i v těch svých kravatách. Hospody jsou v pátek po práci tak plné, že se stojí na ulicích a nikdo se ani nezlobí, že na zahrádkách není dost židlí.

Když jsem teda vygruntovala a mozkovna mi hlásila, že jsme na nic nezapomněli, neboť jinak by nás Sofia roznesla v zubech (to je ta portugalská nátura), Louis setřel zbytky po svém Pie, nadrobil mi na umytou zem a rapersky se zeptal: „Co bude s tím pivkem, zlato?“

Neměla bych pořád chtít dělat věci řádně, zodpovědně a pořádně. Tihleti lidé jsou fakt spokojenější. „Yes, sweetheart, let´s go,“ odvázala jsem si zástěru.

Máme báječnou hospodu hned naproti. Sbalili jsme s Louisem svoje zásoby na víkend a vyrazili přes ulici. Ani jsem nemusela čekat na účinky piva ve svém lačném žaludku. Bylo mi hned veselo. S každým douškem jsem pak byla lehčí a lehčí a Louis nakonec docela fajn.
Hospoda je prostě svatostánek. Tak, jako když jdete do kostela, cítíte rázem pokoru a tichost. Při vztupu do hospůdky přijde veselost a pohoda.

Spojeno tagy:
Posted in: Anglické listy