Jak se vaří v Číně

Posted on 9.5.2012

0


Jak se vaří v Číně

Od doby, kdy mě noční požár v Turecku vykouřil z několikapatrového domu jako se to dělá, když vám na zahradě řádí krtci, jsem trochu citlivá na kouř. Nejen že ho cítím na hony daleko (zvlášť, když hoří plast), ale taky prožívám fyzicky podobný nával adrenalinu a děsu, jako kdyby mi za zadkem hořelo, protože moje tělo si to furt ještě pamatuje.

Dnes jsem byla doma, když Cheng Su vařila.

Naše čínské spolubydlící berou úklid velmi ležérně, to už jsem vám psala. Co mají v pokoji, to je mi upřímně jedno, ale kuchyně, jako pracovní prostor tím velmi trpí. Je to hlavně jediný společenský prostor v domě. My tím tedy rozhodně trpíme. Nedávno jsem se omylem někde otřela a teď mám na svetru flek od něčeho exotického. Pravděpodobně platí: Na exotickou skvrnu, exotické čistidlo. Protože osvědčené způsoby čištění se ukázaly jako naprosto neefektivní.
Jsme s Bóšou asi jediní, kteří po sobě v kuchyni trochu uklízí. Kdo z vás netuší, čísnké vaření sestává víceméně ze smažení. Smažení probíhá na oleji že, a ten olej je prosím v kuchyni naprosto všude. Je na kachličkách, všude na sporáku, kolem sporáku, mastné jsou všechny pracovní plochy a toustovač, topinkovač i rychlovarná konvice. Protože nikdo nic neuklízí, je olej i na zemi a jak se tak chodí aniž by se v kuchyni zametalo, spodní schody potažené béžovým kobercem, které vedou z chodby do našeho pokoje, jsou zajetelené, jakoby se tady chodilo v botech už od listopadových plískanic.

Přijdu odpoledne mrtvá z práce (pořád válčím s tím, abych o půl sedmé byla ještě schopná něco dělat),  a minu se v kuchyni s Cheng Su. Vyndávala jsem zrovna svůj proviant nalovený v práci, a ona se přiřítila do kuchyně za mnou, že bude něco vařit. Když uviděla, že kuchyně není prázdná, měla se zase k odchodu. To mi přišlo, jako zbytečné omezování, tak jsem ji vesele pobídla, ať se do toho klidně pustí, já stejně dnes nevařím a dvě se sem klidně srovnáme.
Je pravda, že tohle dělá vždycky. Když jsme tam s Bóšou, ani jedna z holek se do kuchyně nehrne. Je to mystérium. Jen si vždycky ošéfují, jak nám to asi bude dlouho trvat a zase zmizí. Dnes jsem pochopila proč.
Vyložila jsem svoje jídlo, lapla něco malého k zakousnutí a vyběhla do svého pokoje, že se pustím do práce. Cheng Su už cosi spokojeně škvařila. Ještě než jsem stihla zapnout počítač, zaštípalo mě cosi v nose a v krku mě dráždilo, jako kdyby někdo vypustil válenčý plyn, zbraň hromadného ničení. Smrdělo to jako když zapálíš starou sedačku, najednou nebylo vidět na druhou stranu pokoje. Sletěla jsem po schodech zase dolů, kašlala, a horečnatě přemýšlela, odkud může ten ďábelský smrad jít, odkud se kouří a kde co hoří. Volala jsem na zbytek baráku, jako hasič, co dostal za úkol evakuovat panelák.Ve spodním patře Zoe jen suše podotkla, že nejsou zavřené dveře do kuchyně. Toť vše.

Cheng Su tam stála nad sporákem a prskající pánví a házela tam jakési červené kousky, čert ví, co to bylo, a nechápavě koukala na můj vyděšený obličej. Pravděpodobně nebylo proč se znepokojovat.

Ode denška chápu, proč není dobré nutit číňance myšlenku na sdílení kuchyně. V zájmu non-adrenalinové post-pracovní činnosti a klidného krevního řečiště.

Dobrou chuť, myslím, že salát bude dneska stačit. Jdu vyvětrat.

Spojeno tagy:
Posted in: Anglické listy