Povídka Canterburská

Posted on 10.6.2012

0


DSC03195

National Express a Megabus jsou dvě společnosti, které jezdí z Londýna do všech měst, která nás zajímají, a ještě k tomu za výborné ceny. Zjistila jsem, že se klidně vejdeme do patnácti liber za zpáteční jízdenku, když vyrazíme po jižní Anglii a na Cornwell. To je příjemné. Pro první výlet jsme si vybrali starobylé město Canterbury.

Pamatuji si, když jsem ho viděla poprvé. Bylo mi asi sedmnáct, vyrazili jsme do Anglie se školou a bylo to první město na Britských ostrovech, kde jsme strávili trochu času. Bylo to brzo ráno. Oblohou se táhla šeď, hustá mlha se převalovala v ulicích a díky ní mají moje vzpomínky barvu nízkých mraků a čvachtavou, studenou atmosféru. Hraje v nich roli vlhký studený kámen. Kámen, ze kterého vytesali převysokou, gotickou věž úchvatné katedrály. Ta se zabodávala do nízké oblohy, a její vrcholek mizí někde v mlhavém neznámu. Tak jako na všech školních výletech jsme všechno proběhli velice rychle a mě, jako hloubavému člověku hrozně chyběla možnost jen tak se zastavit a chvíli prostě uchváceně zírat, nasávat a dýchat, tak i my jsme tenkrát všechno prosvištěli v poklusu. Bylo to, jako vidět trailer k filmu. Na celý film jsem si zašla s Bóšou o víc jak deset let později.

Navštívila jsem tedy město Canterbury podruhé. Tentokrát však svítilo slunce a zastavit jsem se mohla, kdekoliv jsem chtěla. Za prvé, Bóša, jako fotograf, to vehementně oceňuje, protože focení se nedělá za chůze, a za druhé, atmosféra místa může do vás vejít jen, když se zastavíte a trochu si na to počkáte.

Canterbury má velice dlouhou historii. Přes dva tisíce let. Město tu vystavěli už staří Římané. Ve všech obdobích britských dějin bylo po Londýně nejdůležitějším městem na ostrovech. Především proto, že se brzy po svém vzniku stalo sídlem arcibiskupa, hlavy církve v Anglii, a protiváhou krále.

Nejdřív jsme s Bóšou zašli podívat se na prastarý normanský hrad, ze kterého zbyly jen obvodové zdi. Samozřejmě. Vždyť má víc, než tisíc let! Docela se divím, že si jeho kámen místňáci ještě nerozebrali na nové stavby. Dnes se tyčí (nebo povaluje) uprostřed nové zástavby rodinných řadových domků. U hradu stojí krásný strom a celý prostor vyplňuje šťavnatě zelený kus trávníku. Za ním je stinná cesta a pak hřbitov. Pěkně vyladěno. Jen co je pravda. Prostě místo, které patří do minulosti.

Muzeum Města Canterbury nás uchvátilo. Jestli jste měli někdy dojem, že muzea jsou pro školáky a důchodce, tak to byste v Anglii brzy změnili názor, jako já. V dobrém muzeu se můžete dotknout historie, a to my máme rádi.🙂

Třetí zásadní atrakcí je samozřejmě úchvatná Canterburská katedrála. Ta mi vzala dech, takovým způsobem, že ani nevím, jak to celé popsat. Stejně se ten dojem asi nedá jen tak předat a tak prostě vězte, že je zkrátka krásná. Křesťanskou pokoru pod jejími vysokými kamennými klenbami cítí i nekřesťané, ať už před Bohem, nebo před těmi řemeslníky a kameníky, kteří nekonečné zdobné kudrlinky vytesali. Katedrála, ač starobylá, strnulá v čase a vzdorující přírodním živlům, je centrem poměrně čilého ruchu dění. Při katedrále například působí jeden z největších chrámových sborů v Anglii. Jsou to lidé a občanská společnost, kteří se starají o nekončící údržbu a opravy, život zde tepe a také provoz stavby financuje. Konají se tady chrámové koncerty, dobročinné akce a vůbec, skupinka zasvěcených lidí udržuje chrám v povědomí lidí jako „Moje katedrála“, nikoliv jako studený historický barák, o který se stará církev, nebo stát, a s nímž, kromě toho, že stojí v našem městě, nemám nic moc společného. Canterburská katedrála prostě žije a lidé k ní cítí vztah. Tak, jako Angličané obecně milují svou královnu, Canterburští milují svou katedrálu. Obě jsou koneckonců tak trochu žijící historií.🙂

Spojeno tagy: