Doverský hrad a cesty do minulosti

Posted on 10.6.2012

0


DSC03259

Byli jsme veleúspěšní a vydali se na další výlet hned následující víkend. Ačkoliv to pořád děláme nízkorozpočtově – to znamená jednodenní intenzivní průzkumy bez spaní, je to vždy výživné a poučné. Kéž vydržíme, protože ač je to v pátek k nevíře, vracíme se v neděli večer nabytí zážitky a energií, a spokojení. Aktivita totiž vzbuzuje aktivitu, energie na sebe váže energii a radost se rozmnožuje s radostí. Doplněním budiž snad jen: Kde nic není, ani smrt nebere.

Po vyčerpávajícím týdnu vstávání ve tři a deseti hodinám pobíhání po kuchyních, jsme se museli k odjezdu trochu nutit. Ale slibovali jsme si poflakování po kavárnách, chůzi jen v nejnutnějších případech a polehávání na mezích, případně na Doverských bílých útesech. Nakonec z toho byl den nabitý zážitky a cestování v čase, fotografický mejdan a spoustu filozofických úvah, které budou-li plodné i po nějaké době, učiním z nich časem nějakou ze svých fascinujících úvah.

Na cestování je krásné, že nikdy nevíte, co vás čeká, i kdybyste si cestu naplánovali jakkoliv precizně. Dover, jeho přístav a jinak celkem odpudivou transportní část viděla asi většina těch, kteří rádi cestují po zemi a někdy zavítali do Velké Británie. Na základě toho jsem si i s použitím průvodce naivně myslela, že bude dobytí tohoto strategického města jednoduchou záležitostí. Jenže jsem zde se svou bleskovou válkou pohořela, stejně jako Hitler za druhé světové války.

Z poflakování sešlo, na kavárny se nedostalo a Bílé doverské útesy nám zůstaly na příště. Celý den jsme totiž strávili na Doverském hradě, jehož útroby by klidně mohly být celovíkendovou záležitostí.

Doverský hrad je v perfektním stavu i přes to, že je mu skoro tisíc let. No, víte, jak je to s těmi hrady. V roce 1168 postavili Normané pevnost, na jejíchž základech a troskách se během staletí stále obnovovala a udržovala strategická obranná stavba, která je dnes celým areálem Doverského hradu. Strategická důležitost tohoto místa byla obrovská v každé době, protože se tyčí nad útesy spadající do kanálu La Manch. Ten je právě v tomto bodě nejužší a francouzská a britská pevnina jsou si právě tady nejblíž.

Hitler a všichni historičtí dobyvatelé se v průběhu dějin snažili hrad dobýt vždy po moři. Poučili jsme se a vzali to hlavní branou. Když se jednou dostanete přes vrátného a poměrně vysoké vstupné po strmé cestě nahoru, máte zaručeně celý den co dělat, abyste si celou obrněnou oblast zmapovali. Jsou zde zařízené podzemní nemocnice z druhé světové války, kterými vás provede průvodce, jehož výklad doplňují strhující projekce na zdech tunelů a zvukové efekty po celou dobu prohlídky. Není problém myslet si na chvíli, že se ocitáte ve vypjaté situaci, kdy během náletů přivážejí lékařům na operační stůl mladé letce, jež v zápětí přijdou o nohu. Blikající světlo žárovek chudě osvětlující válečný interiér se občas ztratí úplně a zvuk nízko letících letadel způsobuje mrazení. Z válečné doby a strachu o život vás dostane až hihňání bodré průvodkyně, kypré Britky s odznáčkem, když mhouříte oči do ostrého slunce, jak vás vypustí z podzemí v místě, kde si můžete udělat piknik v trávě s výhledem na moře.

Druhou částí areálu jsou stále funkční a aktivně využívané budovy britské armády, kam se samozřejmě nepodíváte, ale nepřestanete žasnout nad úhlednými kamennými budovami, které se od dob nepružných silonek, červených rtěnek a vojenských uniforem z ne-funkčních materiálů válečných let až tak nezměnil. Všechny ty budovy tu stály navlas stejně, vypadaly navlas stejně a jediné co se změnilo, je móda a politika. Bere mi to dech.

Třetí fascinující záležitostí je stará část hradu, která vás přenese pro změnu do středověké historie. Muzea určená pro děti jsou pro cizince vděčná a praktická, protože je tam vše názorné, interaktivní a jazykově poměrně nekomplikované. Pronikli jsme díky tomu do doby náladového krále Jindřicha II. a jeho synů, kteří se bili o každý kus půdy v Anglii i Francii nejdřív mezi sebou, a potom i se svým královským otcem. Zjistili jsme, jak to tady bylo s křesťanstvím, a dotkli se některých vnitřních pohnutek, které hnaly krále a rytíře bojovat svaté války o Boží hrob v tehdy tak extrémní exotice tolik vzdáleného světa nepochopeného Orientu. V neposlední řadě jsme se prošli dobově zařízeným hradem, což bylo tedy něco, především ve chvíli, kdy vešel korunní princ s rozvernou milenkou a v patách jim vlála důstojná královna v červené róbě. Na královské úrovni se jala před návštěvníky, jako by je ani neviděla, vysvětlovat synovi, proč není moudré činit královnu Anglie a Normandie z neurozené dívky, jež nemá pro státnické a vladařské povinnosti vrozený cit. Mladá žena to královně ve své odpovědi nedarovala a hlavu sklonila, až když vešel král. Ten mluvil s korunou na hlavě o rodinných a zároveň státnických záležitostech pomalu a důrazně. Jeho důstojnost způsobila, že lidé v riflích přestali štěbetat a foťáky nechali na krku, aniž by zběsile mačkali spoušť. Nebyla jsem si vůbec jistá, ve kterém jsem právě století.

Z tuhého středověku jsme se dostali až díky náhodě, která způsobila, že jsme se podívali na hodinky a zjistili, že nám jede autobus. I opustili jsme tedy hrad plní dojmů a s pevným předsevzetím, že ostatní krásy Doveru objevíme v některé z našich dalších výprav.

Spojeno tagy: