Všechny cesty vedou do Londýna

Posted on 14.6.2012

0


Fotografie0540

Jsem návštěvní typ. Miluju návštěvy. Samozřejmě proto, že vždycky něco přivezou. Například českej chleba a to je potom velká paráda.  Jednou, až budu velká, chci mít dům se zahradou a velkej obývák plnej křesel a stoliček, abych mohla zvát přátele a trávit spoustu času POHROMADĚ.

Čím víc lidí za nama přijede sem, tím jsme spokojenější. Začalo to Kubou s Terezkou, potom moje dlouho ztracená a znovu nalezená Hanky Němcová, podnikavá Jana s Romanou, které nás pozvaly na oplátku do „zaslíbeného Berouna. Minulý týden tady byl Jarda, a byl to ten nejhezčí týden, co jsme tady zatím zažili. Není nad to, jít z práce rovnou zevlovat s kamarády po městě. Člověk najednou vůbec není unavenej!  Jardovi dala cestu do Londýna jeho milá, jako dárek k narozeninám. Bóša měl narozeniny v době návštěvy. Oba slaví v rozpětí jednoho týdne. Ale nevím, jestli ty dny byly víc dárkem pro ně dva, nebo pro mě🙂

Když jsme s Bóšou skončili v práci, dali jsme si všichni sraz někde ve městě, kde si to Jarda myslím prošlápnul vskutku z gruntu. I na unavených nohách jsme nachodili spoustu kilometrů. Fotili jsme třeba západ slunce na Temži, sledovali, jak zalízá za London Bridge, pili pivo a povídali si. Poslouchala jsem, jak si kluci povídají o běžeckých botách a plula si ve svých zlatě oranžových myšlenkách. Jedli jsme sednviče z Eatu, co jsem přinesla, tlachali o životě, byla hrozná pohoda a srandy kopec. Na závěr jsme na počest oslavenců provedli naprosto suprovej piknik v parku, kde to vypadalo, jako na fesťáku.

Hvězdná plejáda neskončila a dorazily i moje hvězdy z Jiříkovic (ano, i se slivovicó, tak to má byt). Kdo nemá rád rodinné výlety, tak mi asi nebude rozumět, ale rodinný výlet v podání našich, je prostě neopakovatelná akce. (Chudák paní prodavačka v Primarku, ubohý barman v hospodě u Tří Starých Kotev a nechci ani domyslet následky, které zůstaly na psychice všech našich čínských spolubydlících….)  Rostomilý byl například prodavač suvenýrů, který se ptal zda se švicou nejsme dvojčata. Jo. Jen je mezi námi 4 roky věkový rozdíl. Vposledních týdnech se tu tedy dveře netrhly a tak jsme si užívali české delikatesy a pěknou Češtinu jak v podání Pražáků, tak Moraváků. Až jsme z toho skoro zapomněli mluvit anglicky.

Všechny cesty vedou do Londýna.

Tak to má být.

🙂

Spojeno tagy: