Kód akce: 20 – 30

Posted on 9.9.2012

0


Fotografie0726a

Člověk je v mládí plný síly a naděje, drzosti a neutuchajícího entusiasmu razit si cestu i tam, kde nikdy žádná nebyla, nebo třeba bušit na zavřené dveře, které jak věří, budou jednoho dne otevřeny. Stačí vydržet. No to určitě. Hlavně neprodržet celé to magické období.

 Než začneme: Kdo nemá rád metafory, tak ho to asi nebude moc bavit.

Takže: Když člověk něco (od života) chce, vymýšlí nemožné a obětuje neúnosné, aby se k tomu dostal. Ne vždycky k tomu totiž vede jednoduchá cesta. Když člověk zkouší a potom po dlouhém období úsilí padne zadýchaný a vyčerpaný na postel, je klidně možné, že člověka skolí žal a sebelítost, pocit ztracenosti a zmaru. Kdyby byl už moudrý a životem protřelý, nechá toho bušení a zkusí někde něco jiného. Jak říká moje maminka, kde to drhne a nic nefunguje, tam osud jedince neleží. Jenže pokud je tedy tomu člověku něco mezi 20 a 30 léty, nasadí si pravděpodobně helmu a vydá se proti té zdi ještě mnohokrát.  Jako holka s helmou vím, že někdy bohatě stačí pořádně se vybrečet a sílu zase získáte.  Ale správný self-management vyžaduje provést občasnou věcnou analýzu situace.

Jedna z mých posledních analýz situace vyústila v extrémně poučná pravidla. Studujte pečlivě.

Pravidlo číslo jedna:

Když chcete dobývat svět, dobývejte ten, ve kterém jste vystudovali.

Je sranda, když polovinu své písemně doložitelné historie studujete, abyste získali status vzdělanec, odborník, či kvalifikovaný pracovník  (což je pozice vhodná pro začátek dobývání světa) a pak se přesunete do galaxie, kde se mluví jiným jazykem, vaše formální vzdělání nikdo neuznává a neformální praxe a zkušenosti vám nemá kdo doložit. To se potom odsuzujete k dobývání světa z pozice, jakou mají ti, kteří s úspěchem dokončili základní školu. Nic moc.

Navíc je praktičtější (i když méně dobrodružné) dobývat svět, který znáte. Uznejte rozumně, bez mapy se v dobývaném městě prostě nevyzná ani orienťák.

Pravidlo číslo dvě:

Když chcete dobývat svět, opatřete si pořádný odrazový můstek, výtah, katapult, nebo aspoň lano, po kterém se dá škrábat nahoru.

Nemůžete dobývat svět, ve kterém jste sami. Občas je fakt dobrý, když vás něco popotáhne. Ať už na mentální, nebo karierní úrovni. Bez kamarádů, kumpánů, soudruhů, partnerů, záloh, podpor a fanoušků se brzo dostaví slabost, a následně také mnohdy rezignace. Obecně platí, že když nemáte s kým zapít úspěch (či neúspěch), je to na pytel.

Taktéž je třeba mít spojence mezi veterány a zkušenými vlky. Jejich vstřícné gesto může pro vás znamenat otevřené dveře do komnaty pokladů. Většinou pomáhá, když se ve vás vidí, nebo jste nějakým způsobem jako oni v určitém věku (i když zbrklejší, prudší, méně rozvážní a nezkušení). Učte se od nich. (Fakt nemá cenu jim dokazovat, že to zvládnete jako oni.)

Pravidlo číslo tři:

Pro dobývání světa je biologicky uzpůsobena jen určitá část lidského života.

Samozřejmě existují výjimky, ale bavíme se obecně. Starší a zkušení vědí, že nejsilnější a nejodolnější je člověk v období od dvaceti do třiceti let věku. To se mají budovat hrady, zakládat rody a sázet sekvoje. Případně dobývat nová území. Proto v tom věku studujeme univerzity, neboť jedině tehdy dokážeme tu káru společenského i intelektuálního života řídit s plynem na podlaze. Je dobré to cenné desetiletí neproflákat v opakujících se ročnících a hned po vystřízlivění po promoci vzít svůj svět útokem. (Přičemž pamatuj na pravidlo číslo jedna. To znamená dobývat světy, k nimž nemáte kódy, hesla, identifikační vstupní karty a slovníky by se dalo nazvat opatrným a k částečné skáze odsouzenýn pokusům.) Jakmile dobyvatelské období, pracovně nazvané 20 – 30 vyprší, je potřeba smířit se s tím, že tam, kde jste, většinou zůstanete. Což v aktuálním okamžiku stejně zhodnotíte jako nejvýhodnější, nejpohodlnější a nanejvýš vítané a hlavně zajišťující konečně klid a prosperitu, takže žádný strach.

Pravidlo číslo čtyři:

Nasaďte všechny zbraně, i kdybyste o ně měli přijít.

K dobývání světa v období 20 – 30 je nutné použít všechny dostupné prostředky, i kdyby mělo dojít k jejich zničení, či znehodnocení. Není totiž nic horšího, než se v období klidu dívat na nepoškozené zbraně a přemýšlet, jestli se nedalo něco udělat jinak a lépe. Jestli nasazení bylo dostatečné a plán bitvy efektivní. Lepší je kulhat a jednu nohu a vědět, že jinak to prostě nešlo.

Stát nohama na zemi a jen zbožně koukat vzhůru, to nebývá efektivní cesta. I když všichni tvrdí, že stát nohama pevně na zemi je důkazem dospělosti, potřebujete se zároveň naučit létat. A riskovat.

Tak, doufejme, že se vám teď s mými objevy bude dobývat svět daleko lépe a radostněji. Já sama jsem zatím v procesu, takže uvidíme, jak se mi má vlastní pravidla osvědčí. Máte-li k tomu něco, sem s tím. Všechna moudra budou promyšlena a zvážena, případně použita v praxi.

Posted in: Zjistila jsem...