Koukání z okna I.

Posted on 23.9.2012

0


Fotografie1045

Je zima a venku prší. Dláždění našeho malého kruhového objezdu se leskne kalužemi vody. Stromy, které rostou na ostrůvku zeleně pomalu získávají červenavé odstíny podzimu a obě lavičky jsou rozmočené… pochybuji, že na nich tuto sezónu bude ještě někdo sedět.

Uvnitř v pokoji mám rozvěšené prádlo, kam se jenom vešlo a zapnuté topení, které snad přes léto zapomnělo jak hřát, protože jeho výkon je dost zdrženlivý.

Po dlouhé, předlouhé době se koukám z okna. Po dlouhé předlouhé době jsem ve svých myšlenkách, brouzdám uvnitř sebe samé a jednotlivé útržky těch myšlenek a pocitů konečně začínají dávat smysl. Pomalu.

Když se koukám na svoje zápisky z Turecka, probrala mě jaksi k životu jejich opravdovost a sdílnost. Tady v Londýně pomalu ztrácím se sdílením a psaním kontakt. Jakobych se bála přiznat, že jsem smutná a nespokojená. Jakobych se vyhýbala psaní, protože se to v něm bude nevyhnutelně zračit. Možná jsem ovlivněná místní kulturou, ve které jste povinni odpovídat na otázku jak se máš? jenom na škále od fantasticky, přes výborně po dobře. Nikdo nikdy nepřizná, že je to napytel. Neschvaluju neustálé stěžování, ale ani mě nebaví místní extrém, že cítit se pod psa je společensky nepřijatelné. Jděte se bodnout, kariéristi.

Druhou věcí je, že bych musela přiznat, že se nedokážu udělat šťastná. A to je tak trochu prohra. Článek Dělat věci tak, aby mě učinily šťastnou, jsem psala ještě v době plné naděje a síly z Čech. Jsem v něm povznesená nad všechny, kteří si nedokážou v ubíjející rutině najít něco hezkého a příjemného… Naučila jsem se, že pokud člověk dovolí rutině být ubíjející a dovolí jí ztratit smysl, nezbude brzo na pozitivní přístup síla.  Byla to doba, kdy bylo prostě ještě příliš brzo si připustit, že to možná nepůjde.

Přes půl roku.

Dlouhých sedm měsíců neustále hledám cestu.

Únavné dvě stovky dní…

Konec.

Je na čase přiznat, že cestu neznám. Jsou prostě místa a životní styly, které neumím. Ať dělám, co dělám, nedokážu tady najít svou rovnováhu. Smysl tak, aby mi to bylo vlastní. Neustále mě něco láme, tlačí někam jinam, než chci skutečně jít, vysvětluje, jak dělat věci úplně jinak, než věřím, že je dobrý, ignoruje to, co je pro mě důležité a to co potřebuji (třeba psát a koukat občas z okna…) Nepovedlo se mi vybudovat prostor, ve kterém bych mohla být sama sebou. Všechna lákadla pořád září za ostnatým drátem a já na ně jaksi nedosáhnu…

Koukání z okna…

Konečně.

Tahle ta činnost pro mě neznamená lenost a nudu. Koukání z okna je pro mě symbol malých chvilek, které jsou JENOM MOJE. Jsou to chvilky, kdy je dovoleno sednout si na moment a vydechnout. Víte, s údivem si uvědomuju, že jsem to za tu dobu v Lodnýně snad neudělala ani jednou! Tady absolutně není čas přemýšlet. (Což systému nepochybně vyhovuje.) Postrádám tu chvilky, ve kterých se můžu spojit sama se sebou a být skutečně produktivní a smysluplná, třeba jen tím, že si urovnám některý věci v hlavě.  Jedna věc totiž je, co se po mě chce, a druhá věc je, co skutečně chci já. Je důležité to vědět. A je důležité pohybovat se v prostředí, ve kterém jsou tyto dvě záležitosti totožné. Jedině tak se člověk může realizovat. Jedině tak to všechno dává smysl.  (Ehm.. dobře si to pamatujte, protože to celkem bolelo, než jsem na to přišla. Vy se toho můžete ušetřit. :)) Takovým prostředím pro mě Londýn ovšem rozhodně není.

Chci se zase koukat z okna, a chci aby věci zase dávaly smysl.  Bude to chtít změnu. A ta musí nastat co nejdřív.

Hm, ehh…, vím, tu musím zařídit co nejdřív.

Pokračování ZDE.

Posted in: Anglické listy