Začátek konce, konec začátku

Posted on 16.10.2012

2


Je to něco, co ve mně zraje už od té doby, kdy jsem se vrátila z dovolené doma. Vrátila jsem se a první den v práci mi bylo jasné, že musím odejít.

Jediné řešení je, říct bye bye a nemá cenu čekat. Naco asi. Jsem tady stejně jenom ze srandy, že?

Nebudu předstírat, že se tady netrápím, nebudu tvrdit, že to je bůhví jaká sranda. Londýn je jeden velkej mejdan možná tak v televizi. Vězte, že hodně – HODNĚ záleží na tom, jakou máte práci.

A že jsem z ní neodešla hned ten děsnej první měsíc? První den, první hodinu? Bóša mi hodně věcně připomíná, že jsme neměli na výběr. Ale já hlavně byla v takovém šoku, že jsem se nezmohla vůbec na nic. Jen urputnou snahu to všechno nějak pobrat.

Proč jsem nešla druhej měsíc? Protože to mě přeložili do novýho obchůdku, kde byl Miguel a Sofia a ať už věci byly jakýkoliv, dávala jsem tomu pořád šanci, že TEĎ se to změní. Ty šance byly na začátku docela dobrý.

Proč jsem neodešla čtvrtej ani pátej měsíc? Protože to byla otázka cti, zůstat a snažit se ze všech dostupných sil, abych obstála. A taky abych našla způsob, jak komunikovat se Sofií, aniž bych ji musela zabít, nebo jít zabít sebe. Sofia byla v té době moje noční můra. Donutila mě dělat věci, který jsem ještě nikdy nedělala. A nenávidím ji za to. Třeba s nervama v kýblu brečet na veřejnosti.

Pak ale přišla dovolená doma.

Dva týdny v normálním prostředí, kdy komunikuješ normuálně a neřešíš nikdy nekončící nedorozumění, který nikdy nebudeš moct objasnit, protože tě nikdo neposlouchá… Doma bylo najednou ticho, prostor a čas. Čas přemýšlet, srovnat se. Známé vůně a odrazy mě samé mi znovu připomněly, kdo vlastně jsem a kam jdu. Byla jsem konečně schopná nadnést se nad svým soukromým peklem a uvidět jasněji některé důležité kontury. Pobyt ve skutečném světě byl jako účinná terapie.

Naopak tady ty londýnský kulisy, ty situace, který si tady vytvářím (jen tak cvičně) a který nemají se světem, kde bych chtěla a uměla žít, naprosto nic společného…ty jsou jenom půjčené, navštívené, dočasné… jen jako. Nic vážného. Nevím, co se tady vlastně odehrává a někdy nevím, co tady vlastně dělám. Ale připadám si tady občas jako Návštěvník. Koukám na tu maškarádu jako z jara a říkám si: To snad fakt není možný.

Po návratu z Čech, s čistou hlavou, zase rovným držením těla a nadhledem, jsem udělala rozhodnutí.  To bylo osvěžení, to byla paráda! Od té doby jsem už byla na odchodu. V duchu jsem na všechno mávala fakáčkem, dělala věci, jak nejlíp dovedla (samozřejmě) ale, když se to nepovedlo, tak jsem se z toho nebortila. A všechny jejich pokusy o znovu-vydeptání vyšly vniveč, protože já se už viděla ve dveřích.  Není nadto, se (aspoň vnitřně) vyháčkovat.

Navíc Sofia měla dva a půl týdne dovolenou, takže jsem vedení, a hlavně sobě, mohla dokázat, že svou práci umím, že v té veledůležité kuchyni klape všechno parádně a že když na mě někdo neustále neječí, tak se mi neklepou kolena, umím aj mluvit a nedělám chyby. Lidi, to byla paráda. Potřebovala jsem to. Hlavně k obnovení sebeúcty. Není nic horšího, když vám půl roku někdo intenzivně cpe do hlavy, že jste k ničemu a vy tomu začnete pomalu věřit. (To není dobrej start k dobývání světa.)

Moje pozice se  vylepšila jak sviňa. Miguel mě přihlásil do kurzu školitele. Řekl mi hrdě, že tam budu moct jít už za dva měsíce. Chacháááá! Zasmála jsem se v duchu. Kamaráde, to už tady dávno NE-BU-DU!!

Cílem bylo něco jako: Počkejte, ještě se vám bude po mě stejskat.

Takže jsem se dál soustředila na práci (120%, jak jsou tady všichni zvyklí), ale už s jakýmsi nadhledem. (Tuhle kombinaci si, děti, dobře pamatujte.)

Takže. Poučení číslo jedna. Kdo se nesnaží (tak strašně moc), nedělá tolik chyb.

Poučení číslo dvě. Všechno se zjednoduší, když zaujmete postoj, že odcházíte.

A od té doby je mi fajn. A to odcházení mě náramně baví. Nikdo to sice ještě neví, ale vím to já a pomáhá to.