Hlavně to zdraví

Posted on 27.10.2012

0


Fotografie1390

Je čas odejít… zpívá Landa v jedné ze svých písniček.  Já si taky myslím. Myslím si to už dlouho, ale teď už to VÍM a hlavně – s úsměvem úlevy na rtech jsem to prohlásila na hlas.

…vždycky´s chtěl být rytířem, jak jejich jízda železná. Tvrdá je realita – troska zbyla z toho snu…

…Tak se klížej voči, k předlouhýmu spánku,  co jak tečka zakončí, řadu dlouhejch dnů…

Neeee, já nepřemješlím o sebevraždě. Jen zavraždím jeden sen o životě v Londýně. Hehe. Vraždit sny je jako vraždit nemluvňata. Ale jejich krev potom chvíli hřeje na promrzlých rukou.

Odcházejí je strašně krásná věc. Člověk na to musí mít trochu hroší kůži, ale jakmile se do toho stádia dostane, tak je to skoro, jako orgasmus. Strašný tlak, pnutí a slzy na krajíčku, a pak najednou střih a všechno je tak lehké a nereálné, že se lítá deset metrů nad zemí. Nadhled, lehkost bytí a klid.  (Nechte ten orgasmus! Mluvíme o odcházení, prosím!)

V práci, v naší kuchyni v (mojí) lednici, máme všechny ingredience v plastových krabičkách pečlivě polepených nálepkama s přesnýma datama otevření a spotřeby. Nadepisuju jich denně kolem desítky. Některé věci mají  shelf life, „poličkovou životnost“, jen dva dny, jiné třeba měsíc, nebo i šest týdnů. Potom, co jsem se v létě vrátila z domu (kde jsem si naštěstí znovu uvědomila, kde mi hlava stojí), často jsem si říkala třeba: „Jé, chilli sauce, životnost šest týdnů, to jim nadepíšu pěkně, to už tady totiž nebudu, ať na mě mají pěknou vzpomínku. A nadepsala jsem pěkně kulatým písmem: otevřeno 20. srpna, spotřeba 1. září, doporučená spotřeba 5. května 2013, nadepsala: Tereza – i se smajlíkem. Lá-lá. Bye-bye.

Když jsem za měsíc a půl nadepisovala Chilli sauce podruhé, trochu mě zamrazilo.

V Londýně mě držely dvě věci. Za prvé, zdálo se mi riskantní dávat výpověď když jsem ještě neměla novou práci a za druhé, čekaly mě zkoušky, které stály i s přípravným kurzem pěknej balík a kvůli nim bylo třeba vydržet. Novou práci jsem pořád neměla, ale tlak sílil a tak jsme s Bóšou vymysleli plán, že dám výpověď tak, abych měla chvíli času na přípravu na ty IELTS a pak ať se děje co chce. Hodně reálnými alternativami návratu domů byl Dublin a Island, kde jsme měli možnost pracovat v hotelu. (Dobrý, ne?)

Taky sleduju listí na stromech, jak žloutne a červená, koruny postupně řídnou a zakrývají trávu svým šustivým zlatem. jeden strom před naším domem má neuvěřitelně rudé listy. Rudé, jako krev. Když byly ještě  zelené, říkala jsem si při pohledu na ten stromek na cestě z práce: Jsi krásný, než opadáš, já už budu pryč. Věci nabraly na obrátkách. Všimli jste si, jak stromy na podzim opadávají náhle?

Od změny managera je to u nás v restauraci dost vyšponované. Ne jen já, ale všichni: Pracujeme buďto dvojité šichty, nebo máme extrémně málo hodin, podle toho, na čem se vedení zrovna snaží ušetřit. Dlouhé šichty se týkají zrovna mě, protože jsme nabrali nové lidi, kteří nevědí co mají dělat. Všechno trvá dlouho, nic se nestíhá, nic není dotaženo do uspokojivého konce.  Nestačím dokončit ani větu, natož odpolední úklid před zavíračkou. Přesčasy nám nikdo neplatí a a můj nárok na pauzu se jaksi rozplynul v éteru. V sektorech, ve kterých funguju já, je zakázáno pít, takže tradičně piju půl litru denně (když předstírám záchod). A vedoucí nevinně krčí rameny a tvrdí, že se jen snaží, aby tento obchůdek začal vydělávat. „Až začneme vydělávat peníze, budu moci  do rozpisu zahrnout víc lidí.“ Cože!! Jestli  tahle moje/naše dřina nevydělává peníze, tak mi prosím řekni, co teda vyděláváme? Jestli nevyděláváme peníze, tak proč tady teda jsme?

Možná neodběhnu až tak daleko, když zmíním, že kvůli tomuto EAT nesmyslu pravidelně přicházím o dobře placenej překladatelskej job, když nedokážu včas odpovědět na nabídku práce, která mi přijde na mail. Než se totiž dostanu domů, zadají to někomu jinému. (Vrrrrrr!!!)

Mamča mi nedávno napsala: Práce je pro nás důležitá, protože ve skutečnosti formuje náš život a úroveň,  ve které potom prožijeme zbytek dne. Taky tam trávíme většinu času a přináší nám emoce a pocity, se kterými žijeme. Ty se samozřejmě materializují.

Takže co se mě týče, jestli se materializují ty emoce a pocity, které já mám během svých pracovních šílených dní, tak si zadělávám na pěknej průser.

A taky že jo.  Vždycky jsem si myslela, že jsem statečná a silná, a zdravím mi nemůže nic otřást. OMYL. Všichni u nás na vesnici vědí, že každej vůl potřebuje odpočinek, aby mohl zase tahat zátěž. Já jsem pěkná kráva. Od té doby co mě bolí kotníky a zápěstí od tahání zásobování, a píchá mi u srdce (!!) tak, že mi tuhne profesionální úsměv a Boška tím děsím večer, kdy máme mít pohodu, tak si říkám, že

… je čas odejít…

Já jsem totiž dobrým rytířem. A my naštěstí žijeme v době, kdy si můžeme vybrat, za kterého krále budeme bojovat. Už nemusíme zahynout v nesmyslné válce, které nerozumíme.

Já se nevzdávám snadno, ale jak říkával náš dědeček:

„Hlavně nebyt blbé.“

Posted in: Zjistila jsem...