Lidé s Redbuly

Posted on 12.11.2012

2


krava

Redbull ti nedává křídla, ale za určitých okolností tě může udržet na nohou.

Když jsem pracovala v prostředí londýnského mordu (jak tomu říkám), a navíc ve společnosti, kde požadavky na lidskou efektivitu neznaly mezí a právo na pauzu po každých čtyřech odpracovaných hodinách se scvrknulo na 15 minut (if you are lucky) za 10,5 hodinu intenzivní práce, dostalo pro mě slovo doping docela jiný význam.

Iwona, se kterou jsem pravidelně restauraci v šest hodin ráno otevírala, svůj báječný den téměř bez výjimky začínala plechovkou dvojitého Redbulla. Elegantně ho upíjela brčkem, zatímco připravovala pulty a pečivo na nával snídaněchtivých úředníků.

Iwona na těchto drincích žila. Bez nich byla celý den přinejmenším nesvá. Vzpomínám si, že když Pakistánec z trafiky na rohu pod budovou obecně nazývanou Okurka neotevřel úplně včas, ona byla bez startéru naprosto vyřízená. Každý měl svoje povzbuzovadla. Káva, kterou jsme prodávali už byla pro většinu z nás slabá, a bylo jedno, jestli jsme si dali single shot, nebo double shot. Vlastně si nevzpomínám, že by nás nějak zajímala.

Sofia, která se s velikou (a velmi dobře schovanou) láskou o nás starala, potřebovala dvojité Redbully denně dva, mezitím to prokládala Colou a nad vodou ohrnovala nos. Ve chvílích povznesenější nálady a sarkastických vtípků občas prohlašovala, že by jí útratu za Redbuly měla společnost platit podobně jako stavební společnosti přispívají zedníkům na pracovní boty. Je pravda, že to, co za ně utratí by na konci roku udělalo docela zajímavou sumičku. Jednou jsme opravdu ve spěchu spočítaly, že by za to mohla jet i na DOVOLENOU!!

Sofia taky dřela jako kůň. To musím uznat. Ale to, že část své pracovní doby odedřela na židli v kanceláři a že mohla jíst prakticky kdy chtěla, jsem považovala za výrazně polehčující okolnosti. Na druhou stranu na té židli často seděla ještě pěknou dobu po tom, co jsem obchod (nebo restauraci, jak chcete), večer zavřela. I když Sofia byla důvod k tomu, že jsem dlouhé měsíce chodila do práce s výpovědí v kabelce, že jsem odcházela se skřípajícími zuby a že jsem často měla slzy na krajíčku i během doby, kdy bylo třeba obdařovat hladové zákazníky zářivými úsměvy… přesto všechno, mrchu jednu, jak teď už s nadhledem a nostalgií přiznávám, mám ji  docela… mrcha jedna… to… ráda. Potvora.

Ona, představovala jednu z důležitých lekci v mém životě. Učila mě dlouho a bolestivě. Učila mě o mně samé a používala nelítostné prostředky, bezohledné metody a bušila to do mě zkrátka horem spodem.  Mrcha. Usmála se jenom občas a dlouhé měsíce vypadala, že jsem jí trnem v oku. Poté, co mou sebeúctu utopila v pěně latté a cappuccina, co můj hlas navždy překřičela objednávkami polívek a uši trhajícími pokyny, mou logiku přesvědčila ke spáchání sebevraždy přemírou podivných a navzájem si odporujících pravidel (z nichž některá se neustále měnila) a mou jasnou představu o tom, co od života chci, zdecimovala tak, že jsem sotva lapala po dechu a zachraňovala alespoň představu o tom, co nechci.

Sofia, prsatá mrcha s tvrdým pohledem a silným hlasem. Sofia, moje lekce jak sviňa. Sofia… moudrost (starořecky).

Sofia pila spoustu Redbullů, které pro práci kterou dělala potřebovala jako doping.  A připravovala se tak o dovolenou, kterou potřebovala možná ještě víc.

Dnes ráno, cestou do kanceláře (kde mám 45 minut na oběd plus dvě patnáctiminutové pauzy během dne, ve kterých si udělám báječný zelený čaj), jsem potkala paní, jak v ranním oparu u parkoviště před Sainsbury´s čekala na odvoz. Nějací lidé tam stávají každý den. Čekají, až je vyzvedne jiná paní s cigaretou na volantu v tmavě šedé Toyotě…aby je vzala někam do práce. Asi. Paní z parkoviště dnes čekala sama. Když jsem přišla blíž a ona se otočila, uviděla jsem, jak si k hrudi oběma rukama skoro závislácky tiskne stříbrnou a modrou plechovku. Bylo mi jí najednou hrozně líto.

Lidé by se neměli připravovat o dovolenou.

Víte, lidé by měli být schopní pracovat bez Redbulla.

Posted in: Anglické listy