Pro jednoho den co den, pro jiného rok sem rok tam

Posted on 1.12.2012

1


DSC01121

DSC01121Právě mi přišel e-mail. Přišel z Afriky, od člověka, kterého jsme potkali před rokem a půl.

Jean-Mary pracoval na recepci jednoho hotelu v Ugandě a byl na nás neskutečně hodný, když nám půjčil svoje vlastní peníze. Neměli jsme na zaplacení pokoje za poslední noc. V Africe je to spousta peněz. Bylo to asi 20 000 rwandských franků. Ve městě Kibuye nebylo možné nikde vybrat. Vzali jsme si jeho bankovní údaje a byli si naprosto jistí, že mu ty peníze budeme moci poslat později. Šlo je o to získat jeho důvěru. Poslat prachy na účet. No problém. Dvakrát kliknu a je to, ne?

Chacháá. Vypadá to tak, že jsme ještě nic nevěděli o Africe. Nakonec se z toho vyklubal jeden z nejtěžších oříšků naší cesty.

Banky v Africe spolu moc nekomunikují. Pokaždé, když jsme po dlouhém hledání konečně nějakou našli, bankovní transakce „poslat peníze na účet“ se zdála být nejkomplikovanější ze všech, které banka nabízela.

Poslat obnos z českého účtu bylo absolutně nemožné. Mezinárodní transakce probíhají přes partnerské banky v Evropě. Nakonec jsme ten obnos kdesi vybrali z karty a pak se jej zkrátka jen snažili vložit na Jean-Maryho účet. U stejné banky, která se jmenovala Bank of Kigali, pouze u jiné pobočky. Nemožno. Takže ani pobočky spolu nekomunikují.

Opravdu jsem věřila, že už to dopadlo. Že je jako vyřešeno. Vím, že jsme ty peníze poslali na účet pana Francise Bukuzagary, manažera bankovní pobočky v Kibuye . To bylo město, kde Jean-Mary pracoval. Šlo jen o to, aby se Jean-Mary s dotyčným potkal a prokázal svou totožnost. A tajné heslo. Tento starobylý způsob pro nás vymyslel úředník banky na hranicích s Tanzánií, když už jsme byli zoufalí. Neuvěřitelný. Konečně se někdo snažil najít nějaký řešení. Obecně vzato, přístup lidí v Africe je jinak extrémně laksní. Ke všemu.

Zadali jsme tedy tajné heslo, které budeme vědět jen my, manažer a Jean-Mary až si je u toho člověka bude vyzvedávat… Zemi jsme opouštěli s klidnou myslí a obrovskou úlevou.

Ale dneska jsem dostala email, a nemůžu se ubránit pocitu, že náš přítel ty peníze nikdy neuvidí.

Ježiš, tyhlety maily. Myslím, že do Afriky je lepší posílat věci poštou… možná. První můj mail pro Jean-Maryho byla zkouška spojení. Pak jsem mu psala pokaždé, když byla (vzácná) příležitost, z každého většího města, kterým jsme projížděli. Měla jsem z toho horečku. Dlužit peníze někomu, kdo nás tak důvěřivě vytáhnul z bryndy… A ještě v takhle chudé zemi!  Byly to pravděpodobně úspory celé jeho rodiny.

První odpověď Jeana-Maryho mi přišla dnes.

„Tereza Sirova, jak ty jsi tak milá, i teď, ještě ne já jít se podívat na výsledek po penězích v bance protože já byli ve škole proto ti řeknu v lednu 2013. Užij si celý rok 2013 s tvá milovaná manžel a celá rodina. Všechna požehnání vám.“

Je vidět, že plynutí času je extrémně relativní. Zatímco já trnula každičký den, dokud jsem neměla pocit, že jsme peníze poslali, Jean-Mary napíše za dva roky, že jako dobrý a že až se k tomu dostane, tak se na to koukne….

Modlím se, aby pan Bukuzagara mezi tím neumřel.

Spojeno tagy: ,