Věčné návraty do Říma.

Posted on 13.4.2013

1


DSC00932a

Když jsem poprvé vyrazila do Říma, jela jsem tam stopem za svojí potenciální láskou. Ta mě ovšem nechala viset milion let na benzince někde v pustém neznámu před branami Věčného města, takže z lásky nakonec až tak moc nebylo. Nicméně zrodila se tehdy nová láska. Má věčná láska k velkému městu kapučína a kamenných fontán; láska k Věčnému městu Řím.

Moje druhá výprava do Říma byla taky romantická. Jela jsem s babičkou a zájezdním autobusem plným farníků ze Šlapanic, Jiříkovic a okolí. Byl to babinec. Přestože věřím, že se muži této výpravy účastnili taky, nevybavuju si je. Pravděpodobně nepředčili dojmy, jaké jsem měla z ženského osazenstva. No to vám byla jízda! Takový mejdan si jen málo kdo dovede představit, když vám do toho přimíchám jen několik základních fakt: věkový průměr byl asi tak 55 let a já ho prudce snižovala; základní misí bylo shlédnout co nejvíce kostelů a katedrál v co nejkratším čase, a spalo se v ubytovacím křídle jednoho kláštera.  Páni, jak já se za ty čtyři dny nasmála! Kdyby v té době frčel fejsbůk tak, jako teď, jistě bychom s babčama vytvořili „Římskou skupinu“ a kamarádily se navždy.

Letos jsme naplánovali Řím, jako rodinný dárek pro Bóšovu mamču. Je to zvědavá důchodkyně plná plánů a vzdělaná sofistikovaná středoškolská profesorka. Shodli jsme se na tom, že koš s potravinami a velkou mašlí by asi nezabodoval tolik jako průvodce a letenky.  Pro případ, že bychom se s B. někde zapomněli a líbajíce spadli do fontány, vzala Olga s sebou i svou nenapodobitelnou  sestru Věru, jako štít a ochranu. Dobyvatelka vzdálených obzorů,  která svou sportovní kariéru ještě neplánuje pověsit na hřebík, a její vědomosti v oblasti biologie jsou aristotelovské. Vždy jsem milovala rozpravy se vzdělanými lidmi.

Bóša vybral vychytané letenky a logisticky vše naplánoval tak, že Olga s Věrkou přistály na letišti Fiumicino jen hodinu před námi. My jsme letěli z Londýna.

Já jsem se přičinila zajištěním famózního ubytování poblíž Vatikánu, které bylo navzdory Velikonocím takřka za hubičku. Dokonce si nás majitel ubytování, Georgio, přijel na mopedu vyzvednout. Našel nás bloudící v uličkách. Vousy mu vlály, jak na nás volal „Salvador, Salvador!“ Nu tomu říkám péče o zákazníka. Po italsku s holkama flirtoval ve výtahu. Neuměl ani slovo anglicky.

Tak je to ale správně. Jednou jsi Šírovka v Itálii, tak mluv italsky. Takže jsem mluvila: Bon žorno! Benebene, quatro kapučíno. Nonono, skúzi, tre kapučíno e un tee. Bonaséra, tiramisú, pizza, spagetti perfavóre.  Grácie, grácie. Bellissimo!

Vim, vim, neříj nic, však už jsem si koupila supr knížku s italskou konverzací. Tak snad příště ode mě uslyšíš třeba i nějaké věty.

Když jsme po návratu do Anglie čekali na vlak do Pomaláčova, křoupali jsme s B. poslední italské panini, kterými jsme se vybavili na cestu, a ze strachu s umrznutí jsme si vykládali vtipy, abychom se zahřáli. Když vlak konečně přijel a mi zabrali sedadla, naučila jsem se ještě pár základních fráziček:

Třeba: „Sono inamorata di té. (To je pro Boška.)

Nebo praktickou: „Si puó piantare la tendra aquí? Můžeme si tady postavit stan?“

Však víš. Nikdy nevíš.  Itálie je krásná.

😉

… další fotky na rajčeti.

Spojeno tagy:
Posted in: Cesty Terez