Silná v koncích

Posted on 8.5.2013

0


blog

blogNěkdo má problém se rozhoupat. Jsou lidé, které fakt trpí tím, že ne a ne udělat ten první krok. Babička vždycky říkala, že první krok bolí nejvíc. Ale jak ho uděláš, tak už to jde. Měla pravdu. Všechna ta hrůza z nejistot, novot, začátků, všechno to padne téměř okamžitě. Stačí zavřít oči a…

skočit.

Jsem dobrá v prvních krocích. Nesnáším váhání a vyčkávání. Čekání až to bude jednodušší. Nikdy nic nebude jednodušší jen proto, že jsme to odložili.

Jsem taky dobrá v začátcích a startech. V těláku jsem vždycky dávala přednost sprintu a štafetám, před dlouhými tratěmi. Nesnáším, když se něco vleče. Nesnáším, když nevidím na konec. Zakousnu se a jedu.

Začátky umím. Stavět na rovným a cosi budovat od nuly, to už umím dobře. Do Liberce jsem tehdy z Brna přijela s kabelou, do Anglie několikrát taky. Do Turecka jsem si taky vezla jen to, co unesu i několik kilometrů (pro případ, že bych se někde ztratila) a tady v Anglii (ano, znova) mi už chybí jen děti, abych mohla být považována za správného dospěláka s „životem“. Ale ten první den! Ne, děkuji, myslím, že další opakování už nebude nutné. Pořád něco začínat a  vědět, že je to jenom na  chvíli, že to budeš muset stejně jednoho dne zmačkat a hodit do koše, to už bych považovala za ztrátu času. A protože tady ty děti mít nechci, jsem zase připravená říct tomu baj baj.  Uklidím si stůl a odevzdám chipovou kartu, (možná si vezmu nějakou minifigurku.. hipísáka, Sen Sei Wu a mistra Yodu.. myslím). Naposledy si zamedituju v zahradě a odevzdám klíče od našeho domu zázraků. Vztahy přesunu na Facebook (auau).

Je to jako prasečí žaludky, které jsme dnes měli v kantýně k obědu. Trochu těžké na strávení. Dokud na to koukáš na talířku, je to radost a pastva pro oči. Ale jak se do toho jednou zakousneš, odevzdáš výpověď a lidi se k tobě začnou po pauzách trousit a fňukat jakto  že jdeš, a kam jdeš, a proč vlastně odcházíš, tak to začne být těžší. Chtělo by to zdravotní/ho panáka/y.

Nesnáším konce.

Ještě furt trávím vepřové žaludky posypané LEGO kostičkami. Jsem toho tak plná, že bych málem zapomněla na dezert. Slibuju, že si dezert dám. Jen si potřebuju nechat trochu slehnout. Bude se podávat křupavý Island posypaný vulkanickým prachem, podlitý termálními prameny a to celé je flambované dálkami navoňaným atlantickým větrem. Druhý dezert je snad ještě lákavější. Je to hutný koláček připravený z Welských hor charakteristický svými voňavými výhledy. Jako třetí z řady mistrovských cukrářských kousků přijde dlouhý štrůdl, který začne ve Skotsku a potom na letním sluncem do zlatova opečeným a taky pěkně naloženým kolem bude pokračovat přes mnoho tajných a neočekávaných ingrediencí. Poleva z keltské a anglosaské historie a staré anglické tradice vepsané do menhirů na vrcholcích kopců je nanesena od pobřeží k pobřeží, a těmi největšími labužníky milovaná zlatá gurmánská trojka kolo-stan-spacák zdobí každý z mnoha cípů tohoto podivného koláče. Vše je dozlatova pečené letním sluncem. Anglickým.

Doufám, že tedy vytrávím rychle, abych se mohla pustit do toho sladkého. Ale chtělo by to asi nějaký aperitivek.

No, takže shrnuto a podtrženo, konce jsou pro mě peklo. Ještěže má život taková spolehlivá pravidla, že když něco končí, okamžitě a zákonitě něco nového začíná… a tam už jsem zase doma. Začátky umím. Zakousnu se a jedu.

Vidím se v Liberci, šmajdám po Moskevské, s učebnicemi v podpaží. Těším se na svoje studentíky a staré vyšlapané cestičky. Zjistíme v jakém jsou stavu, a když bude potřeba protáhnem je kombajnem.

Jestli jsem silná v koncích, tak jen díky těm začátkům.

Posted in: Anglické listy