Krabice = stěhování, krosna = nespoutaná budoucnost.

Posted on 6.6.2013

0


blog

blogDát zbohem v LEGU bylo téměř bolestivé. Proto jsme se radši loučili naším obvyklím „See you tomorrow“,  a sešli se pak ještě v hospodě. A aby to nebylo všechno tak prudké a nečekané, sešli jsme se tam ještě třikrát.  S Mirkou jsme se vídaly po práci každý den. Po téhle babě se mi bude stýskat. Doufám, že v Anglii nezůstane moc dlouho a brzo se vrátí do Čech.

Mezi chozením do práce a pak do hospody jsme se doma s Bóšou balili, vyklízeli pokoj, jedli ledničkové zásoby a loučili se se spolubydlama.

(Ta zahrada, Bože, ta zahrada, ta mi bude chybět!!!)

Poslední den se mi z práce šlo opravdu těžko. Tak těžko, že jsem se musela zastavit asi čtyřikrát, abych ulevila rukám, protože tolik alkoholu a čokolád jsem nedostala ani na narozeniny. Jak jsem tak nesla na rukách tu žbluňkající krabici, říkala jsem si: „Vydrž, Šírovka, pamatuj, posiluješ na Island.“ A vždycky jsem tak ušla ještě dalších pár metrů, k popelnici na kterou jsem náklad na chvíli položila a mezitím se s trochou sentimentu rozhlížela po slunečné ulici oblečené v jarním kabátku. Vždycky jsem se zhluboka nedechla a pak třikrát kýchla.

Když jsem docinkala domů, rozplynul se můj sentiment v praktických záležitostech balení a přípravách na odsun.

Azdeen nabídl, že ať se mezitím s domem stane cokoliv (majitel ho má už od března bourat), o naše tašky a krabice se postará, jako by byly jeho. Azdeen je formát. Kluci Maďaři, Zoltan a Roland, nás registrovali jen okrajově (vařili něco velkého, ještě se to i hýbalo), ale každopádně je potěšilo, když jsme jim odkázali naši tyčku na oblečení. Stále nechápu, jak se můžou vejít do Modrého pokoje v horním patře, který je maximálně tak pro jednoho a půl člověka. Myslím, že si brousí zuby na ten náš. Góša z Polska vděčně přijala nějaké drobnosti, přestože za dva týdny se stěhuje vlastně také. Azdeen zdvořile zabavil zelenou lampičku. Scot a Claudia si nás během našeho odsunu moc nevšímali, jako vždycky, ale když jsem Claudii přinsla nějaké oblečení (samé parádní kousky, jen je nenosím až tak ráda, abych pro ně hledala místo v přeplněné kabeli), věnovala mi sladký úsměv a vypadala  skoro dojatě.

Celou tu dobu jsme neměli internet. Náš landlord „zapomněl“ zaplatit, přestože je internet v nájmu a ve smlouvě. Některé situace nám to neulehčilo.  Ale na druhou stranu, být dva týdny bez internetu je do určité míry osvěžující zážitek. Měla jsem najednou hrozně moc času. Nádhera.

Je to fajn, že už se tak intenzivně těším na Island. Alespoň nemám čas přemýšlet o tom, co končí. Pomalu zavírám dveře, které už pravděpodobně nikdy neotevřu. Život v Anglii zítřkem končí.

Bye Bye.

Zítra už budu pod polárním kruhem s krosnou a pohorkama.

(Krabice by mohla také být symbol pro konec, krosna pro začátek.)

🙂

Spojeno tagy: ,