V dračí zemi bez času

Posted on 8.6.2013

0


Let z Londýna na letiště v Keflavíku trvá tři hodiny. Letadlo bylo malé, byla tam nuda a tři hodiny na koukání do mraků je opravdu trochu dlouho. Tudíž jsem na chvíli usnula. Naštěstí.

Začátek přistání nás ovšem oba naplnil mírným děsem. Zírali jsme z okýnka a mlčeli, protože jsem si to nechtěli přiznat nahlas. Stalo se to jen krátcepo tom, co jsem se probudila. Začaly turbulence, z kokpitu zazněl hlas pilota, a červená světla u pásů se nám rozsvítila nad hlavami. Letadlo se naklonilo přesně ve chvíli, kdy jsme klesli pod mraky a já jsem ze svého okýnka uviděla zemi, jakobych na ni v příští chvíli měla z toho okna vypadnout. Zamrazilo mě. Zem byla plochá a kamenitá. Pustá a širá, jako nehostinný měsíc. Nikde nic, jen hnědošedivá šílená plocha. Uprostřed mého výhledu čněla ze země skála, která vypadala jako dračí zub. Obrovskej dračí zub. Zahnutej tesák zabodnutej do oblohy.

Pane Bože. Co tady budeme dělat? Až o několik momentů později jsem se ze stavu děsu dostala do módu prostého přijímání čehokoliv, co přijde, neboť to bylo samozřejmě to jediný, co jsem mohla dělat. To odevzdání mě unavilo ještě víc, než tři předešlé noci v hospodě, než následující noc na letišti, a než tříhodinová nuda na ministísněné sedačce Airbusu.

Byla jsem ráda, že tak nevděčný a nesportovní, naprosto nenadšený pocit nemám jen já. Jen jsme o toms Bóšou nemluvili, a na letišti které se tvářilo, jakobychom přistáli do zemského ráje, se rozhodli že je to furt Island, že všechny ty fotky na internetu a v průvodcích nemůžou být čirý fotoshop, a že pokud na té zemi něco je, že to najdem ať to stojí, co to stojí.

Noelie na nás ledabyle mávla v příletové hale. Viděla jsem ji tam poprvé v životě. Je to přitelkyně našeho kamaráda, který na Islandu už několik let pracuje a studuje. Bude fajn strívit s nimi pár dní, než vyrazíme na obhlídku tohoto prazvláštního místa.

Jsem docela ráda, že Noelie přijela. Aspoň nám odpadly starosti s hledáním busu do Rejkjavíku. Noelie na mě působila dost chladně, skoro se na nás neusmála, jen na nás mávla, jakože jsme konečně dorazili, při představování jen tak mírně zvedla koutky v jakože-úsměv a z pusy na přivítání byla tak překvapená, že se neubránila zvenout údivem obočí. Koukám, že tahle chladná země dokáže docela efektivně zchladit i jinak horkou argentinskou krev. Skočili jsme s krosnami k ní do auta, a vydali se na rychlou prohlídku místních zajímavostí, než se vydáme směrem do Rejkjavíku. Bylo teprve devět, takže pro ni to bylo prudké ráno. Rychle jsme pochopili, že vstávání nesnáší moc dobře. Já naopak měla pocit, že se můj osmačtyřicetihodinový den teprve přehoupnul přes zenit. Moc jsme toho nenaspali ani včera, ani předevčírem.

Nebyla jsem si jistá, jestli je z toho vyzvednutí nějak nadšená. Já byla děsně unavená a byla dost zima. Ona rozhodně vypadala, že víc než všechno chtěla ještě zůstat v posteli. Ukázala nám ale místo, kde se míchá horká voda z pramenů s chladnou vodou moře, a čekali jsme na příliv, až se naplní jezírka a my se budeme moci vykoupat. Docela jsem se těšila, že se trochu proberu, i když v té kose byla představa, že se vyslíknu do plavek a namočím do vody dost surealistická. Přílivu se však moc nechtělo, jakoby se někde zapomněl. Čekali jsme na něho asi dvě hodiny a fotili příboj na dlouhej čas. Noelie je taky fotografka. A slyšela jsem, že šikovná.

První den byl prostě rozpačitý. Šíleně dlouhý. Už taky proto, že tady je teď polární den, a noc trvá tak hodinu a půl. Je pořád světlo. V deset večer začne soumrak a nikdy nezkončí. Kdyby obloha nebyla potažená svým šedivým baldachýnem, asi bychom viděli, jak je slunce zlatou skobou na obloze přibitý.

Spojeno tagy:
Posted in: Cesty Terez