Smrt krásných ledovců

Posted on 13.6.2013

0


DSC02670

_BOS5423Je červen, ale nevypadá to tak. Na dnešek hlásili slunečno, ale nemám pocit, že by se trefili. Nebo má to počasí zpoždění. To by ještě mohlo znamenat dobrou zprávu, že tedy krásně bude zítra… neboco. Začínám si uvědomovat, jak to tady na Islandu vlastně chodí. Začínám být insider.

Tady na Islandu si pouze turisté myslí, že když je na internetu ukázáno v předpovědi počasí na další den sluníčko, tak že bude slunečno. Ve skutečnosti to znamená, že bude zkrátka dobré počasí. A sluníčko je přece piktogram pro hezké počasí, ne? A to, že neprší, a že vítr výrazně nepřesáhne 5 m/s, to JE fantastické počasí.

Tak, to byl poznatek dne. Teď zážitek dne. Ráno velká toaleta, (to je sice fajn, ale) v počasí ve kterém vylézt ze stanu znamená obětování komfortu sucha na tři dny. (Neboť dřív to prostě nevyschne.) Snažila jsem se to jakštakš ošéfovat, ale jsou prostě záležitosti, nad kterými prostě dlouhodobě kontrolu neudržíte. I BĚŽELA jsem téměř nahá, a nechala oblečení v suchu stanu. Věřím, že půda za osadou Vík bude nyní tak úrodná, že tam za několik let porostou i stromy.

Pak jsme šli na stopa a ve větru a mrholení soutěžili ve flusání na dálku. Tato disciplína se vyznačuje extrémní nechutností, ale sranda je u toho taková, že se z toho za břicho popadáte. To Vás nakonec zahřeje. Takže doporučuju.

A pak to přišlo. Stopli jsme si roztomilou Škodu Citigo. Víte, tady na Islandu je většina aut prohánějících se po dálnici číslo jedna (jedinné dálnici), v barvě na škále od bílé po šedivou. Prostě tisíc odstínů šedi. Tahle Škodovečka byla zelená. Vypadala jako z pohádky. Zářila přesně, jako když jsem ji poprvé zahlédla na bilboardu u zastávky metra London Bridge. Bylo to v létě, v tom památném létě, kdy Londýn hostil olympijské hry 2012. Teď jsem ji viděla na živo. A ještě raději, když jsem zahlédla tu oranžovou barvu pravého blinkru, načež autíčko zamířilo ke krajnici. Když sympatická slečna s mapou stahovala okýnko a ukazovala, kam jednou, jen jsem doufala, že nejsem moc poplivaná.

Jak jistě víte, Škoda Citigo je docela malé autíčko. A ti dva měli všude kolem rozvěšené sučící se prádlo. (Ó, asi jeli od nějakého horkého jezírka…) Byli to dva mladí Amíci, Mary a Bryon, se kterými jsme si měli toho tolik co říct, že jsme snad nepřestali mlivit, dokud jsme se o pět hodin později nerozloučili u laguny ledovcové řeky, Jökulsárlón. Tam jsme sledovali plující ledovcové kry, které se urvaly ze splazu velkolepého ledovce Vatnajökul. Než jsme se rozloučili, vyměnili jsme i kontakty a už se těším na zahraniční návštěvu v našem hnízdě v Liberci. I loučení trvalo strašně dlouho, protože nikdo vlastně nechtěl odejít a bylo toho ještě tolik co říkat.

Vzácné a intenzívní setkání…

——–

Ledovce na řece byly pro mě naprosto fasicnující. Něco takového jsem ještě v životě neviděla. Ostré ledové sochy prapodivných tvarů, některé se šmouhami od sopečného prachu, starého klidně několik desítek tisíc let, jiné průzračné, jako sklo od Swarovského. Měly namodralé odstíny, jako laguny v Chorvatsku, nebo jako fontány věčnosti, když si představíte, po jak dlouhé době se ta voda znovu probouzí k životu, jakoby ze zakletí. Je to posvátný okamžik, když se ledové megakrystaly uvolňují a pomalu, rozvážně proplouvají ústím řeky na širý oceán. Je to tak fascinující, jako zrození nového života… přestože v oceánu kra končí, tudíž se vlastně jedná o její smrt.

…krásnou smrt, kdy se rozplyne v nekonečnu modravých vod.

DSC02670 DSC02637 DSC02629 DSC02615

Spojeno tagy:
Posted in: Cesty Terez