Východní fjordy

Posted on 14.6.2013

0


DSC02537

Předesílám, že zamýšlíte-li stopovat na Islandu v oblasti Východních fjordů, je rychlejší tam plavat.

Přesně jak bylo slíbeno, jakmile jsme se dostali z podhůří obrovského ledovce Vatnajökullu, počasí se okamžitě změnilo. Je pořád stejná zima, protože mráz leze z okolních hor, a stále fučí, že i čtyřikrát přeloženej multifunkční šátek nestačí. Ještěže mám zelenou hustě pletenou rourokuklu od brašuleho… vojáci měli vždycky nejlepší výbavu, to je jasný.

Ale místo mlhy a mrholení svítí sluníčko, což je pohádka. Fotíme kýčovitý katalogovky, jak se sluší a patří na dovolené, a natíráme se i krémem proti slunci. Tak to má být. Jen na ty bikiny asi nedojde…

Co jsme se za městečkem Höfn vydali směrem k východním fjordům, zřídl provoz o poznání a počet “přátelských aut” se na počet těch ostatních dramaticky snížil. Předevčírem jsme na stopu zatemněli (a to je během polárního dne co říct!), včera jsme se usmívali na protisměr asi 4 hodiny, a dneska jsme chytli svůj německej pár až po půl dvanácté. A to jsme si prosím přivstali, abychom najeli na ranní vlnu dojížděčů za prací. Ha! Tady asi nikdo nikam nedojíždí. Bylo mrtvo a když se někdo na silnici objevil, tak hádám, že byl tak rozespalej, že nás na krajnici jistě nerozeznal od ovcí a koz, které vládnou místním kopcům. A naši Němci si asi protáhli snídani, protože, jak jsem řekla, objevili se až k polednímu. Říkáme jim naši, protože s nima jezdíme už tři dny. Oni vždycky zajedou do kempu a my pak ještě nachodíme mraky kilometrů, než zahučíme do závětří mezi skalky a krajnici. Pak ráno vstaneme, abychom neprošvihli ani jedno auto. Než naši dopijí ranní kávičku v kempu, my už máme zase v nohách tisíc mil. Smějem se pak na celé kolo, jakéže to máme na sebe štěstí, a protože naše němčina je stejně děsná, jako jejich angličtina, dovíme se akorát o té jejich ranní kávě.

Dnes ráno se ale vstávalo dobře. Bóša má krásný zvyk budit mě hubičkou. A já ho zato zamotám do svého spacáku, abychom ještě chvíli zůstali v teploučku. Obvykle nás do deště a mlhy vyženou až krajní možnosti mého močového měchýře. Ale dneska, dámy a pánové, dneska ráno svítilo slunce. Snad celých 40 procent oblohy bylo azuro, a bylo tam slunce. Ano, ta žlutá, teplá věc, o které si Islanďané vyprávějí legendy, a nikdo ji ještě nikdy neviděl. Okamžitě jsme stáli s foťákama na nejbližším vyvýšeném místě, a fotili panoramamta.  Mohlo by být fatální chybou, kdybychom tento vzácný okamžik prošvihli.

Pak jsme si uvědomili, že vlastně fotíme vesnici Djúpivogur na protějším břehu fjordu, ve které jsme byli před třemi dny. Spočítali jsme si, že fjordík by se dal přeplavat za hodinku.  Škoda, že nemám voděodolnej batoh…

DSC02661 DSC02542 DSC02537

Spojeno tagy:
Posted in: Cesty Terez