O tajemných místech Eskifjorduru

Posted on 19.6.2013

0


DSC03514

Dnes to stopování celkem šlo. Sice trvalo věky, než naši Němci vyrazili z kempu, ale nakonce nás zase nabrali.V malé vesnišce mezi fjordy se vydali na procházku do hor, takže my jsme si dali obídek a získali taky možnost udělat pár slunečných fotek. Hotovi jsme byli dřív, takže jsme zvedli palec a stopovali dál.

Následujících 200 kilometrů jsme zdolali v terénních autech místních Vikingů. Jeden měl šedivé vlasy, na stranách vystříhané a na temeni číro, s očima modrýma, jako kdyby se mu tam odrážela všechna moře světa. Byl to rybář, což je hrdá profese  většiny místních mužů. Jak se ukázalo, rozhovor nechtěně zavedený na téma blahodárnosti, či neblahodárnosti nové hliníkárny v Raydarfjorduru nebyl dobrým konverzačním tématem. Hliníkárna Alcoa je tady velkou politickou kauzou, a většina místních její výstavbu od začátku podporovala, protože továrna měla vytvořit přes 900 pracovních míst v oblasti, kde kromě ryb není nic. Otázky vztažené k narušenému životnímu prostředí jsou pro praktický život ve fjordech irelevantní, protože bezlesé skály a slaná voda sama o sobě nikoho nenakrmí. To se dá pochopit. Proto oblast není zrovna příhodným místem k vyjadřování vlastních negativních názorů na věc.

Další ze stopů byl tvrďák s černým Labradorem v kufru a dětskou sedačkou na zadním sedadle. Vypadal ze začátku odtažitě a rezervovaně, ale nakonec nás hodil nejen do vesnice Eskifjordur, ale provezl nás krokem až na její konec, přičemž nám ukazoval staré historické domy, vysvětlil, kde je kavárna, kde je plavecký bazén, upozornil nás na Námořní muzeum a prozradil něco, o čem jsme neměli ani tušení. Když nás vysypal před červenou chalupou, usmál se na nás vřele, a pronesl: Welcome here on Iceland. Vítejte tady na Islandu. Pak hvizdly gumy a silnice byla zase prázdná.

Na samém konci Eskifjorduru stojí stará rybárna, nyní červeně natřená  restaurace, s pozoruhodnou legendou.

Na konci devatenáctého století, v roce 1880 byla postavena, a následujícíc léta v ní fungoval velkorybář se svou rodinou. V přízemí se svými zaměstnanci zpracovával ryby, a nahoře ve třech místnostech v patře, se svou rodinou žil. V roce 1920 všichni z neznámých důvodů odešli, všechny věci denní potřeby zůstaly tak jak je kdo odložil, a od té doby se jich znovu nikdo nedotknul. Následujících 80 let se dole v rybárně pracovalo dál, všichni věřili, že se majitel s rodinou navrátí, a tak zůstalo horní patro z respektu zamčené. Později už patrně ani ne tak z respektu, jako z pietní vzpomínky. Až na začátku 21. století, když už i rybárna dávno ztichla, po několika letech odmlky, byl spodní prostor proměněn v restauraci a horní patro otevřeno veřejnosti. Celé místo má velmi silnou atmosféru a přijemní majitelé ho spravují jako by byli sami potomky rodiny, která se do domu už nikdy nevrátila.

Místo patří k těm nejzajímavějším spotům v Eskifjorduru, rozhodně stojí zato zajít si pro něj na samý konec osady. Stojí přímo u silnice a kromě červené barvy na obydlí nebudí pozornost nic dalšího.  Hlavním vchodem jsou boční zašupovací dveře z mola. Restaurace otvírá až odpoledne a do té doby je celá budova zavřena.

DSC03552 DSC03514 DSC03503

Spojeno tagy:
Posted in: Cesty Terez