Tmu viděti a okamžitě spáti (základní reflex)

Posted on 19.6.2013

0


_BOS4950

Taky se ti zdá, že čas běží jako o závod, a než se po snídani otočíš, tak se slunce kloní k západu? Hm, tak to se ti na Islandu v létě jen tak nestane. Tyhle světelné podmínky mě tady fascinují. Věřím, že zima se čtyřmi až šesti hodinami pochybného světla denně může být depresivní. Ale, nemylme se, kolegové, to věčné světlo může být depresivní dost podobným způsobem.

Člověk si však, jak známo, zvykne na všechno. Ovšem, pak skočíte do auta chlapíkovi, který vjede do tunelu (kde je tma), a tělo ti usne mikrospánkem tak pohotovým, že ti není zcela jasné, jak jste mohli značkou avízovaných 1300 metrů projet tak proklatě rychle.

Hodina zeměpisu ze stopařského hlediska:

Den je stejnej, když ráno lezeš ze stanu, úplně stejnej odstín a barvy má, když celej den stopuješ u krajnice, když zalízáš do hospody/kostela/muzea a nic se nezmění ani když po hodince a půl rozjímání kolem půlnoci lezeš do stanu. Zkoušeli jsme vstávat v jednu i ve tři ráno, kdy měla být ledovcová laguna nejkrásnější na fotky, ale ani jednou jsme po vyšmodrchání ze stanu nespatřili žádnou dramatickou změnu. Od té doby jsem líná a ze spacáku upostřed noci leze jen Bóša. (Tady se pozná skalní fotograf.)

_BOS5684

Nad všechny vzpomínky ční jedno ráno, kdy jsme spali u krajnice. To jsem otevřela oko a v polospánku si nebyla jistá, jestli se neděje něco nebezpečného. Vše bylo zalité oranžovým sluncem. (!!) Sotva jsme si v hlavě srovnali o co se jedná, byli jsme venku, a zapomněli nad tou krásou i dýchat. Naznali jsme, že to byl přesně ten okamžik, kdy vznikají všechny ty fotky který pak vidíte všude na internetu. To byl takový “den osvícení”. Ono je tu sice větlo, ale takové šedivé, zamračené, a většinou se teda podobá spíš soumraku, než pořádnému dni.

Soumrak je tu ovšem věčný. A depresivní. Jen si představte, že snídáte za soumraku, obědváte za soumraku a chodíte spát za soumraku… takovéhle psychomomenty si pamatuju jen z období dlouhých pařeb, kdy se denní doby často zpřeházely tak, že se člověk musel ptát dvakrát denně, kolik je hodin a jestli už je zítra. Neboco….


DSC03687
Jsou ovšem momenty, kdy to věčné světlo až tak pitomé není. Například včera jsme seděli před stanem, ve stráni na takovém zvláštním místě za osadou Eskifjordur. Bylo bezvětří, okolí dýchalo klidným dechem a jedinné, co se kolem hýbalo byli ptáci na večerním lovu a Bóša, jak otáčel stránky v průvodci. Já koukala střídavě na hladinu fjordu, na zasněžené vrcholky hor, na okolní zelené stráně a sledovala ty lovící ptáky. Bylo mi strašně dobře. A čas stál jako přikovaný. Slunce se zaseklo nad obzorem pod mraky, a my si jen mlčky povídali, listovali a byli, jakobychom vlastnili všechen čas světa. Jakoby Island byl černou dírou, která vcucla všechny minuty vesmíru a koncentrovala je tady, mezi svými vodopády a skalnatými obzory.

Spojeno tagy:
Posted in: Cesty Terez