Mývatn, jezero ďáblovy moči

Posted on 24.6.2013

0


DSC03185

DSC03185Vůbec nevím, jak jsme se tam ocitli. Už z názvu (který v překladu znamená “komáří jezero”) vyplívá, že to není stopařská Mekka. A přezdívka taky nezní, jako pozvánka na mejdan. Nicméně stalo se, možná proto, že z Egilsstadiru vede jediná kloudná cesta (silnice číslo 1) do Akureyri přes Mývatn, a taky že tam jedou všichni turisti, kterých není mnoho, (proto s nimi nelze plýtvat), skočili jsme po hodině a půl stopování do červené Fiestičky s dvouma Španělama. S krosnama, který se vešly jen taktak, proto byly tak napůl vystrčený z okna, jsme to hasili 166 kilometrů na Mývatn.

Pořád zastavovali na cigárko, moc nemluvili a hráli bomba muziku, název kapely zněl něco jako …ros. Islandký slova, karibské rytmy, řekla bych ledově ohnivá kombinace. Když krajina začala být jednotvárná (což ve vnitrozemí každopádně je), schrupla jsem si.

Probudila mě až konečná zastávka u sirných plání, kde v gejzírech šplíchalo horký bahno, syčela pára ze samého nitra země, a lítalo tam neuvěřitelné množství much. Nekousaly, ale jakoby se živily na tvým dechu, takže chtěly být u samého zdroje. No, jak říkám, probuzení to bylo skoro, jako do Hitchcocova filmu. Lidé tam chodili se síťkami na hlavách, a zběsile si máchali rukama před obličejem, jako by to mělo pomoct. No nepomohlo. Síra byla tak silná, že už to ani nesmrdělo jako síra. Řekla bych že vajíčka naložený podobně jako slavný islandký maso žraloka (půl roku v zemi), plus nemyté nohy půl roku mrtvého stopaře.


DSC03207Zbytek dne jsme přežili snad jen díky velkorysosti našich slovenských přátel, Kike a Martinovi, které jsme tu potkali (na naší cestě už podruhé). Ačkoliv jejich terénní miniSuzučka byla napchaná k prasknutí, povedlo se seskládat vybavení jako puzzle i s našimi krosnami tak, že bylo ze zadních sedadel proměněných v kufr znovu možné učinit zadní sedadla, na které jsme se mohli usaditi my dva s Bóšou. Uuuuffff. Nechť jim nebesa požehnajů! Ujeli jsme ze sirných plání, po kterých se mi v hlavě začaly formovat staré vaječné skořápky.
Co se focení týče, pózující mušky byly neúnavné. Statečně jsem mačkala spoušť, a doufala, že si to místo prohlídnu později, ve větším klidu.

Země je tam popraskaná, jako v poušti a zbarvená duhovými barvami, jako perleťové mušle. Z nitra Země odtud čpí rozličné chemikálie, kterým ani nechci rozumnět, a vytváří (přiznejme si to) překrásné vzory na popraskané udusané hlíně.. Jak jsem přes své bzučíci společnice stačila zaznamenat, obloha byla báječně fotogenická, jak odstíny modré a šedé stáčela v kudrnaté chomáče nacucané vodou. No, snad z toho foťáku nakonec stáhnu něco, co to trochu vystihne.

DSC03204Chtěli jsme na činnou sopku Kraflu, která od toho místa nebyla daleko. Uznej, toto zní lákavě: (Cituji průvodce, Rough Guide, 2006) Krafla představuje aktivní tektonickou oblast, která se čas od času probouzí k životu (…) Zemětřesení, která proběhla mezi lety 1977 a 1984 během takzvaných Krafliných ohňů, znovu otevřela pukliny táhnoucí se na sever od Leirhnjúkuju, které vytvořily dodnes kouřící lávovou sutinu.

Následující odstavec mluví o značené turistické stezce, takže to pro nás byla jasná volba. Ovšem Kika s Martinem (čti tvrdě), kteří byli o krok napřed, nás seznámili s aktuálním stavem věcí u ďáblova chřtánu. Zrovna odtud přijeli s tím, že atrakci právě zavřeli rančeři, kvůli tomu že oblast je nestabilní. (Žeby Islanďané očekávali ohňostroj??)

Mám díravé boty. Chápej, kdyby mi do nich natekla láva, pod sušákem na veřejných hajzlících bych ji z bot asi jen tak nedostala.

_BOS6755

Tak jsme po zralé úvaze vyměnili činnou sopku za vyhaslou a vyšplhali jsme na Vindbergjalfall. Byl to sice úkol který bzučel mouchami, ale přišli jsme na to, jak ty mrchy fungují.

Rada všem, kteří budou mít tu smůlu sem zavítat v období líhnutí: Mouchy se ve vašich nosních dírkách schovávají před větrem. Jejich černočerná hejna se shlukují v závětří. Jakmile nastavíte tvář větru, budete se zase moci nadechnout.

Doufám, že má ta havěť nějakou výživnou hodnotu, protože jsme jich spořádali a nadýchali požehnaně.

Výhled z vyhaslé sopky byl ovšem parádní. Jako geomilové jsme ocenili výhled na pseudokrátery, a jezero, které sice vypadá z vrchu jako bažina, ale soudě podle toho, že skrz oblast suverénně klikatí dobře dělaná cesta (dálnice číslo 1), jeho hladina dramaticky nekolísá. Krásná modrozelená kombinace zalitá odpoledním severským sluncem pro nás po cestách šutrovitou pustinou byla osvěžující podívanou.

Bzzzzzz…..bzzzz…bz

DSC03166 DSC03200

Spojeno tagy:
Posted in: Cesty Terez