S námořníkem, co kope tunely, do nejsevernějšího města naší výpravy

Posted on 4.7.2013

2


Tak v krásném Akureyri jsme se poflakovali dosti dlouho.  Chtělo to odpočinek.  V kavárně na rohu, která je spojená s knihkupectvím jsme strávili několik hodin tři dny po sobě. (Projela jsem všechny časopisy pro něvěsty a dala si aspoň v hlavě do kupy několik nápadů. Takže mám trochu klid.)

Místo na výstavbu našeho domu s tropikovou střechou jsme hledali třikrát a jedno bylo hezčí, než druhé. Myslím, že je to jedna z krás cestování. Každý den můžeš bydlet na jinak nádherném místě. Pohádka!

Kromě radostí v kavárně a v akureyském plavečáku, jsme také znovu potkali  naše Slováky, Martina a Kiku z restaurace v Egilsstadiru. Jsou to supr lidi a doufáme, že přijedou za nama do Liberce (nebo my za nima do slovenských Tater).

Museli jsme se z města trochu vymotat a do poslední chvíle jsme si nebyli uplně jistí, jestli stopujeme na správné silnici. (To se ti vzhledem k počtu silnic na Islandu moc často nestane.)

Pak jsme zastavili chlapíka v káře na cestě kamsi. Kam jel on, jsme sice nechtěli, ale nabídl nám aspoň přiblížení k užitečné křižovatce. I přijali jsme. Jmenoval se Ógust a mířil do osady jménem Siglufjördur. Dostali jsme další lekci islandské výslovnosti. Cestou se také rozhovořil o krásách toho městečka a že jestli chceme, můžeme jet s ním, neboť se za dvě hodiny vrací a taky nás může vzít zpět.

Paráda!

Jeli jsme tedy do Siglufjörduru.

Po několika pečlivých rozhlédnutí jsme se rozhodli na křižovatku s Ógustem se nevracet. Do tohoto místa by byla chyba nejet. (Vřelé díky drahý vikingský příteli!) A taky by byla chyba odsud odjet zbytečně brzo.

Trochu jsme riskovali, protože vystopovat odsud zpět na hlavní silnici by byl skutečný ořišek. Ale protože jsme tušili, že Kika s Martinem sem mají ve své terénní miniSuzučce nějak namířeno taky, napsali jsme jim.

Zatímco jsme unešeni okukovali staré lodě a parádně vystavené rybářské náčiní v místním muzeu, odepsal Martin že za hodinu jsou v Siglufjörduru taky, a že se setkáme na náměstí.

🙂

A tak jsme měli dalších pár hodinek na průzkum malebného nejsevernějšího města Islandu, které je zároveň tak trochu utajenou krasavicí.

Jede se sem skrz tunely, které jsou jednosměrné, roztomile zastaralé a v zimě zavřené. Takže, jak nám Ógust vyprávěl v autě, v zimě se sem často nic a nikdo nedostane i několik měsíců.

Pak jsou v této oblasti tunely moderní, které stavěl českej Metrostav.  Ooo, moje češství se tetelí blahem. Ógust je sám stavař a s dobrou vzpomínkou nám vyprávěl o svých českých kolezích, které během let práce na tunelech potkal. Někteří se tady na Islandu i oženili. O české firmě jsme se ale taky dověděli, že Metrostav na islandských zakázkách brutálně prodělal, protože smlouvu podepsali ještě dlouho před krizí a to v islandských korunách. To byla fatální chyba, protože samozřejmě kurz ISKů během krize spadl dramaticky dolů.

No, to jsou stopařské drby.

Víme toho taky mraky o odvádění vody z věčně nasáklé půdy kopců, o stavitelských krizovkách a tricích, jak tu vodu odváděli, aby neprosakovala do tunelů. Ale tím tě už nebudu zatěžovat. Ógust byl jako klasickej místňák. Nejdřív kamenná tvář, ale jakmile projevíš špetku zájmu o Island, rozvykládá se o záležitostech své země, nebo svého regionu jako marketingová kancelář.

 

 

Spojeno tagy:
Posted in: Cesty Terez