Když nemáš plán, udělají ti ho jiní. Někdy je to docela příjemné.

Posted on 11.7.2013

0


Takže další ze série našich bloudivých dobrodružství byla cesta do jeskynní, o kterých jsme neměli ani páru. Od Barnafossu jsme se trochu prošli (nachodíme tady toho trochu víc, než bychom od sebe jako od stopařů očekávali) a pak jednou zvedli palec na vobrovskou káru 4×4. Vzbuzovala respekt a silnice se za tím vlnila. Podobalo se to tanku kříženýmu s traktorem a vrtulníkem. Mohla by to být i loď, ale nemělo to kýl. Hej, a kola to mělo tak velký, že kdybych si na silnicu lehla i s baťohem, ani by mě to neštrejchlo.

No nic, otevřeli jsme dveře a když mě Bóša vysadil, spatřila jsem řidiče (pilota). Následovala klasická otázečka, smajlík, a pak už jen hurá na palubu.

Abych nám sjednala respekt (nebo spíš, bylo o čem mluvit), představila jsem nás jako dva učitele zeměpisu, kteří se nemůžou vynakoukat na islandské sopky, lávové řeky a sopečný reliéf. (Což je do hodně vysoké míry pravda.) Fungovalo to. Drsňák se rozpovídal o všem, co jsme míjeli. Toto je hora XX, támhle je řeka ZZ, která teče až z támhletěch ledovců XY.

“Woooow,” říkali jsme pořád dokola, I když bychom ty islandské tradičně patnáctipísmenné názvy nemohli nikdy ani zopakovat. “Vy jste ale výborný průvodce,” pochválil ho Bóša, abychom se mohli nadechnout, a jen jsme doufali, že na mapách a v průvodci uvidíme ta jména napsaná.

“Yes, I love my country, miluju svou zemi,” řekl, a znělo to stejně samozřejmě a upřímnně, jako by řekl: “Ano, guláš, to si dám rád”.

Borec se jmenoval Ausgír a vypadal trochu jako méďa Béďa a trochu, jako mafián. Důvěryhodnost zvyšoval fakt, že vzadu v dětské sedačce seděl jeho syn. Byli na cestě do Húsafellu dohlížet na kopání díry pro novou chatu.

Ausgír vyprávěl o lávovém poli a taky o tom, že jsou tam jeskyně. To se Bóšovi rozzářili oči a od té doby jsme jeli právě tam. Ptali jsme se ho na cestu z Húsafellu, ale místo instrukcí jsme získali odvoz. (Borec.) Jeli jsme ještě dobrých 20 kilometrů a pak nám méďa Béďa nad dírami do země ještě vyprávěl místní ságy. Měl slabou angličtinu, ale snažil se tak, že se u toho potil. Nosil synka na ramenou a než jsme se rozloučili, věděli jsme uplně všechno.

Jeskyňě byly úžasný. Měli jsme sice jen jednu čelovku, ale dalo se to. Bylo tam hodně šutrů, holé stěny z čistého kamene, lávy, čediče a různých načervenalých vrstev, které to tam celé zdobily, jako vzácné gobelíny zdobí středověký hrad. Nikde nic, jen čistý kámen, jako by to tam někdo pravidelně ometal smetáčkem. Když se tak nad tím zamyslím, vůbec nechápu, jak se v tekoucí lávě udělá najednou jeskyně, ale víš jak to na Zemi chodí. Ona je divotvorná, divukrásná a neuvěřitelná. Nám, malým z bláta vyrobeným bytostem nezbývá, než nechat upřímně a odevzdaně pořád dokola padat bradu a říkat: “Jeeeee….”

Nemá cenu chtít všemu rozumnět. Prostě, jeeeee……

Spojeno tagy:
Posted in: Cesty Terez