Projížďka hudební historií a okolnosti, co tě šoupnout do časové smyčky

Posted on 11.7.2013

0


Cesta do Rejkjavíku byla jako cesta zpět na začátek. Z Reykholtu jsme vyrazili brzo, abychom stihli dojížděče za prací v hlavním městě. Ušli jsme jenom pár kilometrů a začalo mrholit. Když nás konečně kdosi nabral, jen co jsme zabouchli dveře, pršelo nonstop až do Rejkjavíku. Bylo pod mrakem a ve vzduchu byla voda, přesně jako když jsme před měsícem přiletěli. Některé okolnosti fungují jako zvláštní symboly které prapodivným způsobem uzavírají kapitoly.

 

Chlapík, který nás nabral byl taky krásně prapodivný. Byl to starší borec, vypadal že toho má hodně za sebou. Sluneční brejle, mocné pejzy až k dolní čelisti. Vezl nás ve starém černém Meďourovi, kterej v dobách svého uvedení na trh musel být pořádný kočkolap. Asi tak, jako jeho majitel. Řekla bych, že pán a jeho auto jsou si vzájemně takpodobní, jako pán a jeho pes.

 

Chlapík nám dal kulturní lekci, která nám na Islandu ještě chyběla. Hudba. Měl naladěné rádio, které hrálo jen islandskou hudbu, a to ti řeknu, dýdžej co to tam míchal byl asi taky prapodivnej, protože ty kousky, co tam házel, by se nedaly přiřadit ani podle stylu, ani podle období. Rock´n´roll, metal, lidovky, chrámové chorály, nahrávky, které zněly, jako z vinylové desky s řádným doprovodem šumu, popík, techno a pak dlouhá písnička z vinylky s mnoha slokami a naprosto bez doprovodu… prostě všechno. Očividně stačilo, že všechny ty songy měly společného jmenovatele, a to zemi původu. Byla potřeba dávka pružnosti, aby se to dalo v tom pořadí zkousnout. Ale respekt k době, ve které ta či ona hudební věc vznikla vkusu pomůže aby mohl tu exkurzi zvládnout s obdivem. Celé mě to zaujalo, a jakmile jsem projevila zájem, starý drsňák mi pomohl se zorientovat. Mluvil o islandské hudbě, jakoby byl u vzniku každého z těch písniček. Mluvil o hudbě své země, jako mluví vinař o svm víně.

 

Když nás vyložil v centru Rejkjavíku u radnice, kde jsme to už znali, vytahovali jsme z kufru krosny a já se schválně dívala, jestli tam nemá náhodou nějakou hustou kytaru. Loučili jsme se podáním ruky. “Děkujeme za svezení a za exkurzi islandskou muzikou Sveate Víkingure”, řekla jsem.

“Hoo, ty si pamatuješ moje jméno!” Koukal se na mě zpříma, jakoby ho překvapilo, že ho celou dobu někdo opravdu vnímal.

“Samozřejmě, že pamatuju,” odvětila jsem, i když je to u mě spíš takový prapodivný exces.

Spojeno tagy:
Posted in: Cesty Terez