S dodávkou toaleťáků k Barnafossu a v „helikoptéře“ do jeskyní

Posted on 11.7.2013

0


Čím to je, že když sednu do auta, tak se mi okamžitě rozpálí hlava. Jako při horečce. Kdybych měla vikingskou krev, tak si řeknu, no jasně, jsem dělaná do větru a deště, teplo a sucho aut a vnitřních prostor mi nedělá dobře. Ale věř mi, já jsme holka z Moravy a vhodné teploty a srážky sou takové, ve kterých se daří taky vinné révě!

Erikem z Kanady, který nás nabral jsme se svezli skoro 250 kilometrů, až do Borgarnes. Mluvili jsme o lezení a adrenalinu, o životě a práci. Rozpovídali jsme se taky o našem bytí v Londýně, a taky po čem všem teď odcházíme. Myslím, že jsme byli trochu patetičtí. Ale to se nedá nic dělat.

Když jsme vylezli z auta, já měla zase hlavu v jednom ohni, tak bylo fajn, že trochu foukalo. Ale slunko smažilo o 106, tak jsem do sebe musela hrknou hodně studené vody, aby se ty teploty vyrovnaly. No jasan, bylo poledne, takže hlad, vedro na slunci a obědový útlum. V takových chvílích jsem vláčná, odpojená a naprosto bezproblémová. Jali jsme se stopovat směrem na jeden ze západních poloostrovů, na kterém je sopka co vypadá jako japonská Fuji. Ale taky jsme věděli, že to musí být akce šup šup, protože už nám nezbývá moc času. Je už pomalu čas návratu do Rejkjavíku. Věděli jsme, že se nesmíme nikde zasekat. Proto když jsme stopovali už víc než hodinu a nikdo ani nepřibrzdil, naznali jsme, že to je parně znamení, a otočili jsme to. Fuji, hold počká na příště. Stejně jí bude plnej internet, tak se na ni můžeme kouknout tam. (Upřímně, docela chabá útěcha.)

Píšu to proto, že tímto začaly dny, kdy jsme cestovali bez plánu. Tím, že plán Fuji byl zrušen, jsme mohli rozvolnit náš plán o celého jeden a půl dne. Tak jsme přestali spěchat. Nebyli jsme přehnaně ambiciozní, a možná právě proto jsme se dostali na místa, o kterých jsme ani nevěděli že existují. Všechna následující dobrodružství se udála kolem jediného naplánovaného bodu. Tím bylo dostat se přes Reykholt do Rejkjavíku.

Jeden stop nás přiblížil o nějakých 20 kilometrů, a vyložil na krožovatce. Pak jsme šlapali na Reykholt, fotili koně a trávu a maraky… já jsem byla nějaká znavená (já su na sluníčku dycky znavené), a při focení nějakých kytek a horizontů z podhledu (čili v lehu) jsem u toho usnula. Měla jsem ještě furt krosnu na zádech, a Bóša se mi smál, že jsem vypadala, jak padlej voják v poli.

Takže jistě chápeš, že v tomto stavu bylo nějaké přespříliš cílevědomé strategizování a plánování nad mapou nemyslitelné.

Když skončilo focení kytek a horizontů, skočili jsme do dodávky modrookého taťky, co rozvážel toaleťák. Ukazoval nám kde co je, zastavil v osadě, ukazoval na malý hotýlek, který tam funguje přes léto, když jsou děcka na prázdninách. Vykládal o turistech a krátké sezóně.

“Je tu v létě hodně lidí” shrnul, když vyložil pět obrovských paklů toaleťáku vedle kadibudek. “And they all need to shit, a ti všichni potřebují srát.” Uzavřel, a zařechtal se.

Jmenoval se Jón. Pak nás roztomnile přesvědčil, že Reykholt je dobrej, ale po cestě je ještě Barnafoss a za ním Húsafell, kde by se nám mohlo taky líbit. Zastavil nám u vodopádu Barnafoss a čekal, jestli se nám tam líbí. Řekl, že můžeme zůstat a pokoukat se, že zajede do toho Húsafellu s hajzlpapírem, a jak se bude vracet, tak nás naloží. (Borec.)

Vodopád Barnafoss nebyl sice nejvyšší, ani nejkrásnější z těch mraků vodopádů, který jsme tady už viděli, ale byl fascinující. Voda v peřejích byla modrá jako v Chorvatsku, klikatilo se to tam jak had, a hlavně, úkaz který jsem ještě nikde na světě neviděla, voda prýštila, a v širokých závojích vytékala přímo ze skály. Přesněji řečeno z jedné z vrstev skalnatého břehu, který dokázal být natolik propustný, že jím mohla voda z podmáčené krajiny pod vrstvami svrchnější lávy a podstatně méně propustných hornin volně protékat. Snad je to na té fotce trochu vidět.

Jón se z Húsafellu vrátil moc rychle. Úplně nám rozuměl, když jsme mu vysvětlili, že u vodopádu zůstáváme na noc. “Já věděl, že se vám to tady bude líbit,” koukal na nás spokojeně. Ještě nám povykládal starobylý příběh, který se k vodopádu vztahuje, dal nám emailovou adresu na manželku, zamával nám a odfičel.

Wow. Skákali jsme vesele kolem vodopádu, koukali do zapadajícího slunce, fotili a povídali si ještě přes hodinu. Tam, kde je voda, tam je mi dobře. Vodičkááááá! Skály kolem řeky tam vytvářejí úžasná zákoutí. Jedním z nich je jezírko, jehož hladina je o pár metrů výš, než peřeje řeky, a jeho přítokem je jeden z pramenů pryštících ze skalnatého břehu. Jezírko velikosti soukromého bazénku bylo olemované kamením na jedné straně a mechovým břehem na straně druhé, bylo hluboké a průzračné. Auaůůůůůů! Skočila bych tam hned… nemít strach z umrznutí.

Jéje, já jsem dneska ukecaná. Já radši skončím, nebo vám začnu vykládat o tom, jak jsme vařili večeři u domečku se suvenýrama, jak nám chlapík ochotně nechal nabíjet baterky na foťák a jak jsem přečetla půl knížky o reverendovi Ólafurovi ještě než zapadlo slunce, jak jsem samou uchváceností nad tím tichem a drsně přívětivým prostorem nemohla vůbec usnout a radši jsem drkotala venku zubama zírající na oblohu.

(Reverenda Ólafura unesli Alžířani v sedmnáctém století při nájezdech na Island, a knížka je o tom, jak se přes celou Evropu vracel zpět na sever, nejdřív k Norskému králi, aby si vyprosil peníze na výkupné pro svou unesenou rodinu.)

Už je to fakt dlouhý. O té helikoptéře až příště.

Spojeno tagy:
Posted in: Cesty Terez