Už jste někdy viděli jak se líhnou draci?

Posted on 16.7.2013

0


Poslední noc v Rejkjavíku jsme strávili u Martina a Neolie v bytě. Když jsme uchození konečně večer dorazili, všichni už spali, a my si nebyli schopni otevřít dveře od bytu. Klíče nám dal Martin v Reykholtu, a teď to vypadalo že někdo chytrej nechal jiný klíče v zámku zevnitř. Tak jsme tam stáli, unavení a a trochu spruzení. Tušit to, nešlapali bychom ty dvě hodiny z centra do týhle čtvrti (kde nepostavíš stan, že). Nevím, z jakýho důvodu jsme si mysleli, že je potřeba splnit slib, kterej jsme dali při odchodu. Že se tam ještě za nima zastavíme…

Na podlamujících se nohách jsem prohlásila, že dneska stanujeme před vchodem. Pak zčista jasna dorazil Sergio, zdravil nás a ty pitomý dveře otevřel jako by nic. (??!!) Vyzkoušeli jsme naprosto všechny triky, který nás napadly. Když klíčem otáčíš na obě strany, zkoušíš zámek nadzvednout, klechtat jím, zvedáš kliku, přitahuješ dveře k sobě, zkoušíš použít hrubou sílu i na to jdeš zlehýnka… a nic nefunguje, tak mi teda řekni, co sakra fungovalo Sergiovi! Ovšem neměla jsem sílu se ptát. To štrejchání klíčů vzbudilo Neolii, která bez výrazu vylezla z pokoje zjistit co se děje. (Chápu, vstává ráno do práce a je pozdě.) Stáli jsme zrovna pod schodama, když Sergio zalezl do pokoje, a Neolie když zjistila, že už jsme uvnitř, vrátila se do postele taky.

Měli jsme sice hroznej hlad, a já si tak strašně moc chtěla dát sprchu… ale šli jsme spát jako myšičky do malého pokoje jako minule. Rozprostřeli jsme si karimatky, přitulili se k sobě a spali jak mrtvoly. Upřímně, cítila jsem se tak blbě, že jsem ráno zůstala v zavřeném pokoji, když naše hostitelka odcházela do práce. Řekli jsme si s Bóšou, že čím míň o nás bude vědět, tím líp.

Dopoledne jsme nakoupili, nechali po sobě něco v ledničce a jakmile přestalo pršet, vyrazili na letiště. Čili na výpadovku na letiště.

– – –

Rejkjavícké letiště je jediné letiště na světě, kde se nesmí nocovat na podlaze. Když jsem četla tu ceduli, myslela jsem, že to tady zbylo po nějakém vtipném festivalu.

Obloha byla vymetená a slunce přes skleněný strop a stěny letištní haly skoro peklo. Noc byla příšerně dlouhá. Ještěže měli aspoň WIFI zdarma. Strategicky jsme zabrali stoleček v kavárně, a po zavíračce  o půlnoci se po něm váleli celou noc. Před sluncem které pomalu putovalo po obloze stála socha obrovského vejce s jakéhosi kovu. Na špičce v něm byla díra a koukal z něj obrovský špičatý ocásek. Kuřeti se to nepodobalo ani náhodou. Myslím, že to byl drak. Malý drak, pro kterého je tahle země jako stvořená. Sledovalala jsem slunce jak klesalo k severu, ponořilo se na chvíli, a pak zase vyskočilo o kousek dál. Tma nenastala ani chvilku. Samozřejmě. Čas se tu měří podle počtu letadel, která s duněním odlétají za halou, nebo přistávají na druhé straně směrem k moři. Na chvíli přišly mraky. Potom zase odpluly, a když přišel čas, nastoupili jsme do jednoho z těch, které odlétalo do Londýna. Tjadáááá. Konec.🙂

Spojeno tagy:
Posted in: Cesty Terez