O tom že Čas je mistr načasování, a o principech cestování

Posted on 1.8.2013

2


DSC05840

DSC05739Nevím, jak je to s tebou, ale řekla bych, že na cestách které pácháme s Bóšou to někdy vypadá, že jde kromě jiného hlavně o dvě věci. Jídlo a spánek. Když to jde, držíme se zásady Zlaté trojky: „Hospoda, katedrála a muzeum“, což je preferovaná zásada poznávání míst. Ale pak taky přijdou úseky daleko klidnější, namáhavější a méně příjemné. Třeba jako štreka z Glastonbury do Minehead po silnici A39, která je vlnitá spíš nahoru, rušná jako D1 v ČR a… naprosto bez krajnice. Nemusím být ani kuřák, abych cítila, jak mi plíce pod tíhou nadýchaných sprodin klesají až k žaludku. No, to přejde. Vidina národního parku Exmoore, a divoké útesy, kterých se nemůžeme dočkat je jako špekáček na udici pro honícího psa.🙂

Jsou dny,  kdy jen polykáme míle, jak se od cyklistů očekává a po očku pořád přemýšlíme, kde a co budeme jíst. Jestli se dneska rozšoupnem a koupíme si polívku v hospodě, nebo naopak zůstaneme u těstovin s tuňákem (tolik osvědčených), jestli budeme vařit, nebo jenom něco mazat, a jestli to provedeme teď, nebo až za zatáčkou.

Když k večeru začnou docházet síly, tak se začneme dívat po spaní a tak se řeší jestli to bude tady, u odbočky na pole, nebo támhle pod lesem, jestli už teď, nebo až za hodinku.

Na cestách se život náramě zjednoduší. To je paráda. Pro mnohé je právě takovéto zjednodušení nirvánou cestování a jeho pravým důvodem. Když se věci někdy stanou jednoduché příliž, koupí se časák o celebitách, nebo politicích a je hned zase o čem přemýšlet a debatovat. Nebo jak víš, v našem případě se plánuje svatba. To je opravdová zábava, jak tak večer u stanu odháníme komáry, spokojeně koukáme na šumící les, nebo bouřkové mraky, a přitom se bavíme o dekoracích na svatebním stole, či o barvě kapesníčku v kapse saka ctihodných svědků.🙂

Pak ale nastane chvíle, kdy se zdá, že na všem jsme se už dohodli, všechno naplánovali, probrali spoustu nových nápadů na podnikání, a najednou to nějak přestane stačit a uspokojovat. To když už přišel čas dělat. DĚLAT. Někdo musí všechny ty nápady přivést k životu! Došla jsem do fáze, kdy se na to náramně těším.

A to jsou potom muka, vidět před sebou ještě měsíc, kdy se do ničeho pustit nemůžeš. Ojoj.

Doufám, že jsem nezradila ideu prací neposkvrněného cestování, a neurazila cestovatelskou komunitu příliš. Mamka s babičkou budou toto číst, jak tuším, moc rády, a ušťouraní příbuzní, kteří si myslí, že i vysoká škola je jen zdržování od pořádné práce, si pravděpodobně řeknou: „No, už bylo načase.“

To píšu hlavně proto, abych podala důkaz fyzykálního zákona, že Čas nejlíp rozhodne, kdy je na co čas. No panic! Na všechno dojde.

A to je paráda. Vědět, že není třeba stresovat. Jen nechat věci plynout přirozeně.

😉

DSC05840 DSC05846

Spojeno tagy: