Glastonbury, vstávat se vyplatí

Posted on 18.8.2013

0


DSC06178

DSC01549

Glastonbury je strašně nenápadná vesnička uprostřed  Somersetu. (Nenápadná je tady dokud nezačne glastonburský festival.)

Do Glastonbury jsme poprvé jeli na jaře, když se za námi naši vypravili do Anglie. Byl to nejlepší rodinný výlet, jaký si klan Šírů pamatuje.

Teď, když jsme s Bóšou na cestě na Cornwall, valíme na svých superskládačkách krajinou Somersetu ještě jednou. Spali jsme včera na stejné louce, jako v květnu s bráchou a sestrou, mamčou. Taky pod širákem (navzdory mrakům, které halily západ slunce). Během noci jsem v jednom okamžiku otevřela oči, a to co jsem spatřila mi vyrazilo skoro dech. Vypadalo to, jakoby celá noční obloha  spadla o pár pater níž, a vesmír se mi přiblížil na dosah ruky.  Hleděla jsem na tu třpytivou nádheru, jakoby mohla každou chvilku zmizet. Ta záplava hvězd byla tak průzračná, že jsem mohla rozpoznat jednotlivé vrstvy podle vzdálenosti a snad i pohyby galaxií. Všechno se zpomalilo a vzduch nebyl nikdy průzračnější. Byla to taková nádhera, že doteď nevím, jestli se mi to jenom nezdálo.

Ráno jsem se probudila ještě dlouho před tím, než jsme si nastavili budík na hodinkách. Couvající měsíc zářil jako diamant. Plán byl jasný. Magická hora, o které nikdo neví, jestli je přírodní, nebo zda ji před desítkami tisíc let vyzdvihl člověk, a na které ční impresivní středověká kamenná věž,  pomalu vystupovala s šera a z ranní mlhy. Zbalili jsme si s Bóšou foťáky, každý jedno jablko a stativ. Fascinující kopec uprostřed placaté zemědělské krajiny, který leží na posvátné Svatomichalské linii zemských energií a potkává se tu s jinou čárou tak, že vytvářejí kříž, je místem, kde při ranní meditaci nikdy nebudete sami. Sledovat východ slunce z takového místa vydá za všechny ranní modlitby světa. A musím říct, že i dnešní ráno bylo opravdu výjimečné. V kontextu celého našeho výletu, ze všek krásných rán, právě toto bude navždy nejlepší ze všech.

Byli jsme tam první. Kopec má podlouhlý tvar orientovaný od východu na západ. Věž stojí na západním konci. Třikrát jsem věž obešla, než začalo vycházet slunce, pět černých vran kroužilo kolem a sedm lidí s námi vítalo slunce, které se objevilo o půl šesté, jakoby se zrodilo ze samotné Země, a jakoby vědělo, že na něho čekáme. Zvedlo z obzoru velebně své ruce a požehnalo celé krajině. Bylo chladno. Bez slunce je chladno. Trvalo to několik sekund zatajeného dechu, než na malou chvíli zase vklouzlo pod nízké mraky. Krajina se však znovu začala zbarvova, když se mraky roztrhaly a nechaly slunce, aby trochu ohřálo čekající zvědavce. Tiché postavy se pomalu vytrácely, jak každý dokončil své nehybné rozjímání. Byla zima a vlhko. Ale nefoukalo. Když jsem ale dokončila své vlastní cvičení, hřály mě dlaně tak mocně, že jsem je musela chladit v rosou nacucané trávě.

Seděli jsme s Bóšou ještě pár minut jako dva hříbci v trávě pod kamennou věží, a vstřebávali krásu toho průzračného rána.  V tom tichu mezi námi jsem cítila harmonii a souznění jakého dosáhneš jen při opravdu dobrém milování. Byla to tak krásná chvíle, že když tak o tom  teď přemýšlím, ani svatební den, i kdybych si to moc přála, pravděpodobně nebude mít takovou srdeční a spirituální hloubku. Ne proto, že vyšlo slunce. Ne proto, že mě hřály dlaně. Ale proto, že jsem tam byla s Bóšou. A i kdyby se  všechno ostatní náhle ztratilo, vlastně by mi to ani nevadilo, pokud by On zůstal.

DSC06171DSC06178DSC06184DSC06201DSC01598 DSC01603

 

Spojeno tagy: