Předsvatební detox :-(

Posted on 18.8.2013

1


DSC06129

DSC06129Prodělala jsem něco, co jsem pracovně nazvala předsvatební detox, abych prokázala pozitivní naladění. Ovšem během těch tří dní mi do juchání moc nebylo. První noc byla nejhorší.

Z Boží prozřetelnosti jsme s Bóšou zůstali na noc před informačním centrem národního parku Dartmoor. Vypadalo to, jako dost dobrej nápad, protože informační centrum už bylo zavřené, ale záchody a umývárka byly otevřené a všude to vonělo po dešti a čerstvě posekané trávě. Než měli správci parku přijít do práce v centru, měli jsme už být dávno pryč.

Ovšem.

Ráno hrozně pršelo a mě chytla ta věc. Žádná sranda, říkám. Chodila jsem na ty pěkné záchůdky tak často, že Bóša nestačil vařit čaj (mimochodem, čaj už nemůžu ani cítit), a po celém dni intenzívního ždímání vody z celého mého organizmu jsem si viděla na jednotce intenzívní péče s umělou výživou napíchlou v předloktí. Věděla jsem, že musím za každou cenu pít, ale jen z té představy jsem okamžitě živelně zvracela. Nemohla jsem už ani chodit, jak jsem byla zesláblá. To se nám moc nehodilo, když jsem se do dvou dnů potřebovali dostat do Exeru. Bylo to ještě 25 mil.

V noci jsem šla na záchod. Tělo na mě řvalo tolik tísňových volání najendou, že jsem neměla tucha, jestli to půjde vrchem, nebo spodem. Každý krok směrem k záchodkům byl neskutečná dřina. Strašně těžká hlava a gumové, neovladateslné tělo, černo před očima, svět se agresivně houpal a znemožňoval mi rovnováhu. Ve spáncích mi tepalo tak, že jsem stříhala ušima. Neměla jsem sílu ani odpovědět Bóšovi, když se mě ptal, jestli má jít se mnou. Myslím, že jsem vydala jen zoufalý zvuk, což vždycky zní, jako Neee. (Nehrgggvrrrrraaaarcccchhh…)

Myslím, že jsem si dala hlavou o všechny zdi a dveře, které jsem potkala na vzdálenosti deseti metrů (memohla jsem je zaboha usměrnit, aby se přestaly hýbat, tančit a narážet do mě), takže jsem se po milosrdné pauze mikrospánku probudila na zemi s omlácenou hlavou a v louži krve. Kriste, hlava nemá pud sebezáchovy.

Zem byla jediná milosrdná a nehýbala se. Zůstala jsem tedy ležet, vydala další zvuk a po celém těle jsem cítila neuvěřitelnou úlevu. Už nikdy jsem se nechtěla znovu hýbat. Když jsem získala vzdálený pocit, že spodní kalhotky jsem si možná natáhla. Protože kraťasy jsem měla u kolen, zase jsem usnula. Omdlela. Nedá se určit.

Tušila jsem, že ležet na najzlících na kamenné podlaze není hygienické (i kdyby byly britské, nebo třeba i německé). Ovšem, bylo mi tam tak! dobře. Všechno to houpání na mě bylo příliš agresivní. Zem byla jediná v klidu. Budiž za to navěky požehnána.

Pak si jen pamatuju, a to už je Bóša se mnou, jak divoce zvracím všechna pečlivě nakrájená jabka, co jsem opatrně během dne snědla. Zvracení bývá většinou nepříjemné, ale tentokrát byly ty jabkla stejně dobrá, jako když jsem je jedla. Tělo se absolutně neobtěžovalo vůbec začít s trávením. Když jsem viděla Bóšův vyděšená výraz, myslím, že jsem se pokusila udělat nějaký vtip na téma jablka, ale bylo to příliš morbidní. A pak jsem se zřítila na dláždění pod stříškou vedle záchodů, odmítla se hnout. Představa stanu byla příliš klaustrofobická. Celé to bylo vlastně morbidní.

Noc byla strašně dlouhá. Usnula jsem až za svítání, a pak se probudila do deštivého rána na karimatce, ve svém spacáku a s Bóšovou rukou přehozenou přes ramena. Jeho modré oči mě starostlivě studovaly. Krásně se na mě usmál, když jsem na něho zamžourala. Pršelo, a zem byla příjemně klidná.

DSC05555

Spojeno tagy:
Posted in: Zjistila jsem...