Jak rozdělat oheň?

Posted on 17.9.2013

2


DSC06444

DSC06444Mrtvý dům kolem mne. Pohřbená mezi panelovými zdmi. Jsem odtržená od Země a izolovaná od Oblohy.  Daleko od slunného Jihu… prší.

V lednici nic není, můj muž vedle pracuje usilovně na počítači. Přesto se dnes byt zdá ve své prázdné velikosti ještě prázdnější a chladnější. Musím jít do sídlištního obchůdku pro něco k snědku. Měla bych vařit.  Chtěla bych jet domů.

Je čas postavit svoje vlastní „domů“ úplně někde jinde, Šírovka.  A máš na to skvělé podmínky!

Máš před menstruací, že?

Jo. A jsem citlivá.

Liberec už znám a prakticky se sem vracím, přesto je to tentokrát trochu jiné. Hm, domů… tady to přesně začíná haprovat. Domů, je od nynějška vlastně právě tady. Takže bych měla budovat, stavět, prohřívat. Malovat obrazy, stěhovat, vařit. Budu pokládat koberce, rozdělávat oheň v krbu, a věšet záclony. Myslím, že by to mohlo jít. Je to přece nakonec docela vzrušující, tohle budování domova. Jen se trochu zahřát. Co s tou zmrzlou duší dneska?

Zrovna dneska, jak prší a všude je ten chlad. Dřevo se zdá vlhké a zápalky polámané. Vypadá to, že dnes nedokážu rozdělat oheň.  Prší. Lednice je prázdná. Cizí nádobí. Bílé stěny. Vrrrr… Jdu koupit něco k snědku.

Čvachtám po sídlišti po kočičích hlavách nasáklých vodou. Z deštníku sjíždějí vodopády deště na špičky bot, a lidé se vyhýbají jeden druhému pohledem.  Přemýšlím, jestli dokážu naplnit dům vůní, jako to umí naše mamka. Měla bych už svoje studentské pánvičkové rychlovky nahradit něčím pořádným.  (Bereš to moc vážně, Šírovka!)

Ti lidé. Kam to koukají? Míjíme se na chodníku dva. Široko daleko nic zajímavějšího, než déšť a my dva. A přesto se nedočkám kontaktu, úsměvu, pozdravu. Nic. Ticho, chlad. Divnost. My si na tom chodníku snad i zavazíme!

Věřím, že bychom si mohli i zvednout náladu, kdybychom nedávali přednost chodníkovým dlaždicím. Je mi dnes těžko. Přesto jsem připravená kývnout hlavou aspoň s mírným úsměvem. Ovšem plýtvám. Zima.