Domácí zahradničení.

Jsem začínající domácí zahradnice. Koupila jsem si petržel v květináči. Za prvé měla neustále dorůstat, zatímco my ji budeme s chutí spásat, a za druhé měla rozveselit pusto prázdnou kuchyň v pustém a prázdném bytě.  (Ty bílé stěny jsou opravdu depresivní.) Měli jsme z „praktické kytky“ takovou radost, že jsme ji s Bóšou oba horlivě zalévali, až nám shnila. AAAaaarghhh.

Zjistili jsme to, až když byla divně zvadlá, prožloutlá a seschlá bez ohledu na to, kolikrát jsme ji štědře zavodnili. Až Olga mi řekla, že jsme ji utopili. Ještě že já tu tchýni mám. No, pravděpodobně jsme ji zabili už před odjezdem na Moravu, kde jsme měli 2 týdny dovolenkovat a chystat svatbu. Voda je sice život, ale asi jsme jí dali smrtelnou dávku.

Po těch dvou týdnech jsme si dovezli novou kytku. Věnovala mi ji maminka, když jsem odjížděla vstříc novému životu do Liberce.  Je to taková ta barevná kopřiva. Mám ji ráda. Kopřivy mi připomínají sebe. Jsem taky barevná. Tahle ta krasavice roste jako z vody a bude potřeba stříhat. Už ji za chvilku fiknu, takže abych začala hledat květináč. Jééé, to bude mise. Nech mě vysvětlit: V bytě, když něco potřebuješ, znamená to vzít auto a někam pro to jet. Většinou do obchodu. Když něco potřebuješ v domě, potřebuješ jenom zajít do sklepa, nebo vylézt na půdu a máš všechno, na co si vzpomeneš. A ještě s módním vintage šmrncem. Tady na sídlišti mi vintage trochu chybí. Ale člověk si jak známo na všechno zvykne. Na druhé straně v bytě zase nemusíš pravidelně natírat rýny a zametat listí před barákem.

Kopřivě se zatím daří. Není náročná na světlo ani na typ půdy. Postavili jsme ji do obýváku a vymalovali ho na zeleno, aby se jí tam líbilo. Musím říct, že Bóša, já, i kopřiva jsme se svým víkendovým dílkem nadmíru spokojeni. J

Pak máme ještě jednu kytku. Nevím, jak se jmenuje. Nevím, jak se o ni starat. Je dokonalá, protože nepotřebuje nic speciálního. Všechno se jí líbí, všude se jí daří, občas nás za to přehlížení odmění sympatickými bílými květy s výrazným pestíkem. Jestli nedejbože někdy odejde na věčnost, vůbec nebudu chápat, co se stalo. Zatím s námi byla i v našem předchozím libereckém bytě, kde jsme s ní spokojeně žili před odjezdem do Anglie. Vypadá to, že dobře snáší přesuny i výkyvy teplot. Je tak nenáročná, že jsem nikdy nepotřebovala zjišťovat jak se jmenuje, natož co má ráda, a i teď jsem ti o ní málem zapomněla říct.Když ke mně po svatbě začala na angličtinu chodit nová klientka, přinesla nám malý fíkovník coby svatební dar. Popřála nám, abychom se o něj starali, jako je třeba se starat o manželství. Vidno, že je to zkušená žena. Teď nám keřík dřepí na skříňce v obýváku, nesměle se na sebe usmívají s kopřivou, která zkrášluje protější stěnu, a já přemýšlím, jestli bude u nás mít to správné světlo, vlhko a teplotu. Fíky si pamatuju z exotických zemí. Snad se téhle květince u nás bude dařit. Když se podívám do okolí, dlouhotrvající manželství je rovněž poněkud exotickým úkazem. Doufám, že kytka nezhyne, než se s klientkou dostaneme na konec učebnice!

Proč nám jen paní Fojtíková nedarovala nějakou bezproblémovou kytku! Jestli má symbolizovat manželství, bylo by pohodlnější, kdybych se aspoň nemusela hrůzou budit ze spaní, protože stále nevím, jestli Fíkovi vyhovuje velikost květináče.

No, budu to zahradničení muset dělat poctivě. Jestli má myšlenka nějakou moc, tak se našemu Fíkovi musí dařit už jen z té energie.

 

Posted in: Ze života novomanželky, Zjistila jsem...