Jak začít? Hlavně v klidu.

Posted on 24.10.2013

0


start

Z návratů a odjezdů jsem sentimentální. Takže to zkusím pro tentokrát přeskočit. Můžu to udělat hlavně z toho důvodu, že náš návrat do ČR byl především trochu akční. Ve světě jsem se naučila hodně věcí (to proto se tam každý Honza vydá). Myslím, že jsem je všechny ještě nestihla strávit. A kdyby nebylo fotek a lidí, kteří mi to připomenou, stěží bych věřila, že se to všechno doopravdy událo. Když se kouknu zpátky, někdy mám pocit, že vzpomínám na život někoho úplně jiného. To zní možná pateticky na někoho, komu je sotva třicet, ale nemůžu si pomoct. Tak mi to odpusťte.🙂

Myslím, že máme veliké štěstí. Dostali jsme půlku bytu, druhou si koupíme prostřednictvím vnitro-rodinného několikaletého splácení (krásně bez hypotéky), a tudíž máme kde složit hlavu. Po létě stráveném v sedle skládačky a spaní ve stanu je to trochu šok (hlavně ty čtyři stěny a výtah…), ale už nemusíme každé ráno balit tropiko. a mačkat voňavé spacáky do cyklobrašen. Je to  hrozný hukot, když si uvědomím, že to ještě není ani šest týdnů, co jsme byli lesní a silniční bytosti, vyjmuté z jakéhokoliv systému, a bez ladu a skladu poznávající vesmír s jeho nekonečnými možnostmi.

Teď jsme už zase zkrocení, domestikovaní a urbanizovaní kariéristé, budovači hnízd a kruhoví běžci po českých úřadech. Páni!

Přijeli jsme domů, a protože se máme rádi, chtěli jsme se vzít. Větší pohoda by bylo, stanovit svatbu na jaro (můj sen), ale nakonec se nám nechtělo čekat ještě celou zimu, a tak jsme začali zkoušet termíny podzimní. Když se zdálo, že nám štěstí hodně přeje, ocitli jsme se uprostřed svatebního plánování, ani jsme nevěděli jak.

Byla to legrace. Prakticky od samého návratu pracujeme jako mravenečci, takže jsem na svůj návratový sentiment neměla mnoho času. Plánovat svatbu na opačné straně republiky je taky prostorově a logisticky náročná akce, takže jsem neměla ani čas na předmanželské rozjímání. Během toho jsem se znovu učila řídit (šajtr páka zase na opačné straně), a taky tvořit mentální mapu města. Když se ztratíš na kole, je to opravdu něco jiného, než když se ztratíš v autě. Ta auta, to byla taky dobrá akce. Samozřejmě jsme žádný neměli. Nejsem si jistá, jestli se nám to dá vyčítat. Drazí, za náš výkonný tým slibuji, že je nákup přibližovadla na seznamu našich priorit.

Zjistila jsem, že věci se nezpomalí, pokud je nepřibrzdíme sami, a taky, že život je kára, která nemá omezovač.  A protože se ten život má žít uvědoměle, zkouším teď nastolit trochu jednodušší a méně šílený řád věcí. Uvidíme, jestli to dokážu.

Keep your fingers crossed!

🙂