Zase doma aneb Zpět i kupředu

Posted on 24.10.2013

0


Fotografie0446

Fotografie0446Bože, to je blbý nadpis. Když mě v průběhu psaní napadne něco lepšího, tak to vyměním.

Velké svobodné léto je za námi. Teď je svatební podzim a pak bude pracovní zima. Už se těším. Jestli se někomu zdá, že to má sestupnou tendenci, je na omylu. Ten gradient směřuje nahoru! Hrozně jsem se posledního čtvrt roku těšila na práci. Byla to jediná věc, která mi letos cestování trochu kazila.

Poslední rok a půl jsem zakusila různé nové věci. Prvních deset měsíců v UK jsem dělala šílenou, nenáviděnou práci, která mě málem přelomila vejpůl, a zažila jsem odpornou beznaděj a vyčerpání, když jsem dlouho nedokázala najít způsob, jak z té pasti uniknout.

Tam jsem se naučila, že jedinou cestou je lhostejnost a odevzdání. Že se musíš naposledy nadechnout a skočit do hluboké vody bez jediného nároku na možnost dalšího nádechu. Zdá se ti to jako sebevražda? Dát výpověď téměř bez úspor je dost podobná věc. Ovšem…

…potom přišlo LEGO.  (Naučila jsem se: Čím víc je ti všechno jedno, tím líp to všechno klape. I když podle svého vlastního řádu. Vzdej se kontroly, Šírovka! Ufff, to bylo fakt těžký.)

Bože, LEGO. Fenomén. Zážitek. Zasněně vzpomínám, na den, kdy jsem poprvé vstoupila do prosklené recepce v nádherné nové budově evropského klientského centra jedné z nejúspěšnějších firem na světě. Práce v LEGU byla odměna. Lék na všechny předešlé bolesti našeho anglického dobrodružství. Období, kdy jsem pracovala v LEGU je ta část, na kterou budu vzpomínat se zastřeným pohledem. Je to ta část, kdy jsem si spravila sobedůvěru a zase se narovnala, kdy jsem znovu uvěřila ve svoje silné stránky. Měla jsem možnost zažít náročnou práci v perfektním zázemí obrovské firmy, a taky aspekty práce v mezinárodním kolektivu. Kromě toho jsem tam také našla báječnou přítelkyni. Kvůli té jsem ronila slzy, když jsme odjížděli.

Jako zkušenost vynikající. Ale celé to mělo ještě jednu stránku. To co jsem skutečně chtěla dělat – učit a překládat – se při práci v LEGU moc nerozvíjelo. Věděla jsem, že stagnuju. A co jsem taky potřebovala zjistit, že osmičky v práci a jejich klidná, bezpečná pravidelnost ve mě zabíjely kreativitu, inspiraci a oheň.

Pak přišlo jaro, a my práskli do cestovatelských koní. To byl závěr naší zahraniční mise, řekněme, téměř povinný. Úžasný, osvobozující ústřel. Bez pochyby. Ovšem taky trochu brzda. Divné, ale je to tak. Strávila jsem rok a půl děláním toho co nechci, a v létě jsem se už cítila jako osedlaný vyprovokovaný kůň připravený ve startovacím boxu na Velkou Pardubickou.

Svatba v říjnu byla překrásným setkáním s rodinou a nejvzácnějšími přáteli jaký jsme si dovedli představit. Jsme zpět a na začátku. V hlavách srovnáno a oba se s Bóšou těšíme. Na co? Řekla bych, že na všechno.🙂

Asi ten nadpis nechám. Je nakonec docela výstižný.

Zatim zdarec!