Rasizmus na venkově aneb neprůstřelná moudrost generací

Posted on 14.1.2014

0


Granny's Moving In

O naší babičce. A také o rasismu v malých českých podmínkách. Afrika je nejrasističtější. To vim a bohužel jsem tam byla v menšině. Amerika se s barvami potýká po svém, ale největší problémy s tím mají Češi.

Cikán je cikán, černoch je černoch a tím, že přepíšeme slovník, významy věcí nezměníme. Proč jsme všichni tak poplašení, vždycky když se řekne slovo „cikán“? Romský spoluobčan, nebo cikán? Nemyslíme snad stejně vždycky toho samého?

Přestaňte si hrát na lingvisty a přiznejte si, že jde přece stejně jedině o to, jestli je ten romcikán fakticky spoluobčanem!

Taková naše babička si s tím hlavu neláme. A ani jí nepřipadá politicky nekorektní nazývat toho spoluromobčana cikánem. Nač si motat hlavu nějakými kraječkami. Když víme o čem je řeč, tak víme a nemusíme si vyměňovat slovíčka.

———–

Babička je žena velkého formátu a pokrokového smýšlení. Nikdy jsem ji neslyšela stěžovat si na moderní časy a prohlašovat, že za starých časů to bývalo lepší. Mnohdy je pokrokovější, než my všichni její vnuci dohromady. Ale jsou věci, které jí už nikdo nevymluví. Svátek a narozeniny, obojí označuje slovem svátek, takže býváme zmateni, ke které že to příležitosti nám vtiskává do dlaně pětistovku v ruličce s velkou stříbrnou pentličkou. (Zvlášť já, která mám svátek i narozeniny asi čtyři dny od sebe.) Fakt, že v roce 1993 vzniklo Česko a Slovensko bezpochyby postřehla, nicméně zůstáváme Československem pokaždé když mluvíme o názvu naší vlasti a politicky korektní pojem romský spoluobčan si neosvojila nikdy. „Cigán zvostane cigánem, to mě nikdo nevymluví.“ Myslí tím cikány, co kradli slepica za války, za komunistů měli problémy se statusem „příživník“ a jejichž ženské nosily kdysi takové ty velké barevné sukně (které mimochodem miluju), šátky na hlavách a kruhové náušnice. Když babička vidí cikánku (chodí občas u nás na vsi prodávat po domech duchny), zamyká na dva západy, alarmuje rodinu a chodí kolem dveří po špičkách, když predstírá, že nikdo není doma.

„No, to víš, vona ti strčí nohu do dveří a už s ňó nic nenaděláš!“ říká vždycky mi připadá zdvořilejší otevřít, pozdravit a říct, že žádné duchny nepotřebujeme. (No, ale já jsem ještě mladá, abych tomu rozuměla.) Babiččina metoda se každopádně osvědčila, s nastrčenou nohou jsme se nikdy nemuseli potýkat.

„Viš co,“ vypráví mi babička už po několikáté, „negdy ju čuješ, tak nevoteřeš. Horší je, dyž tě překvapí. Chraň nás pánbu, dyby přišla a nebyl doma žádné chlap. To jedna moja kamoška, vona byla už vdova, měla pro jistotu dycky na věšáku proti dveřím pověšené mužské kabát a klobók. Dyž neco, tak zavolala ode dveří Jožó!! a babka se lekla a utekla. To víš voni si na samu ženskó slabó trófnó, ale chlapa se bojijó.“

U nás teda klobouk s kabátem nevisí. My máme dva poloviční chlapy. Jednoho strejdy Vojty – to je ale dobrák vod kosti, ten otevře každýmu, otevře dveře dokořán a jde hledat někoho po baráku, aby to šel vyřídit. Je takovej jednodušší, ale máme ho rádi. A druhej chlap, no on není ani tak poloviční, je to chlap jak hora, voják z povolání a s tvrdým pohledem. Ale byl přiřazen k polovičním, protože většinu času není doma. A cikánka chodí vždycky pokud možno tak, aby chlapi nebyli doma.  Takže největším chlapem je u nás vlastně babička.

A je na ni naštěstí spolehnutí.