Děravá hlava, děravé srdce… zaplať pán bůh

Posted on 21.4.2014

0


43104

Zapomínání většině z nás ztěžuje život. Ale co je ve skutečnosti horší, je možná neschopnost zapomenout, i kdybychom třeba i stokrát chtěli.

Nedávno jsme v televizním programu četla, že budou dávat pořad, který se jmenoval: „O chlapci, který nemůže zapomenout“. Napadlo mě: „To musel být mega zážitek, že na to ten člověk nemůžu zapomenout. Takové věci se nám dějí. Buď mega šťastné, nebo mega nešťastné, které nám zůstávají pod kůží dlouho… někdy napořád.

Už se vám jistě stalo, že jste s někým prožili společný zážitek a po letech, když sedíte u jednoho stolu a přidáváte ho k dobru, jako dobrý vtip, vyprávíte ho každý úplně jinak. Někdy se už ani neshodnete, jak to vlastně bylo. A přitom jste tam tenkrát stáli vedle sebe a prožívali objektivně úplně stejnou věc.

Paměť je však tvořivá umělkyně, a většinou zachází úplně stejně kreativně se všemi zážitky, ať už krásnými, nebo pekelnými. Ano, přiznejme si to! Vzpomínky jsou jen zkreslené dozvuky starých událostí. Bývají dost často narůžovělé a idealizované a někdy prostě celé překroucené. Nedá se nic dělat, náš intelekt a osobnost jsou jako filtr, který si všechny události interpretuje po svém, a sídlí v mozku hned vedle těch beden, kam si ukládáme vzpomínky. A jako správní sousedé, pěkně na sebe vzájemně působí, a chtě nechtě, neustále se navzájem ovlivňují. Brousí se hrany, a člověk znovu a znovu přeukládá nově poupravené závěry.

Ale ani sami před sebou neutečete. Píšete-li si deník, často se vám stane, že to, jak si starou záležitost pamatujete, je na hony vzdálené tomu, co stojí psáno na zažloutlých stránkách starého deníku. Někdy se člověk nestačí divit a říká si. „Je tohle fakt můj deník?“

Tak například moje cesta po Africe. Víte, když se tak koukám na ty nádherné fotky a akční videa, mám pocit, že to byla hooodně dobrá akce a že bych se tam (pozor!) snad i vrátila! Naštěstí jsem si na poslední stránku deníku napsala velkým písmem: Dobře, že jsme jeli, ale podruhé už nikdy více!!  (Jeli jsme to na kole a nazvala bych to cestování pro otrlé. Ale o tom třeba někdy jindy.)

Vzpomínky mají nestálý charakter. Jsou jako voda. Taky mění tvar podle toho, do jaké nádoby ji nalijeme. A každý mozek, každá povaha a každý věk jsou jako nádoba, která si svou vodu přizpůsobí po svém.

Většinu svého života postupně zapomeneme a zbytek se přizpůsobí a zaoblí tak, aby to v hlavě příliš netlačilo.

A máme tu jeden z důvodů, proč miluju psaní. Napsaná sdělení jsou poctivá, věčná a žádné vnitro-mozkové sousedství nenarušuje jejich pravé kontury. Znějí stejně teď, jako za týden, nebo za deset let.

No, tak teď zpátky k té televizi. Pořad byl o chlapíkovi, který nemůže zapomenout, jak se to jen jmenoval… Aurelien myslím. Aurelien nemůže zapomenout, ani kdyby chtěl. Jeho mozku zkrátka chybí jedna ze základních funkcí. Zapomínání. Pamatuje si všechno co prožil, co kdy jedl, koho kde potkal, co se kdy učil (tento segment chyby by možná stálo za to vlastnit…). Vědci se budou jistě v jeho záležitosti babrat a zjišťovat, jestli jsou ty vzpomínky nezměněné, jestli se taky kroutí a růžovějí…pravdou však zůstává, že Aurelienovi chybí základní obraná funkce mozku. Určitě bych se zbláznila, kdybych si pamatovala opravdu všechno. Naštěstí mám hlavu děravou.

Přemýšlela jsem nad tím, že ale existuje ještě jedna obraná funkce mozku, a tou je odpuštění. Možná je to něco jako zapomnění. Ale je k tomu potřeba mnohem víc emocionální práce. Práce sám se sebou a velkou dávku odhodlání. Babrat se v křivdách a nedorozuměních je známka slabosti. Je to také rozhodnutí ke slabosti, protože takové vnitřní procesy nás nekompromisně vyšťavují.  Představa, že bych si pamatovala všechny křivdy, zrady, křivé pohledy a nepochopení… musela bych být smutná a zhrzená na věky věků. Odpuštění nás osvobodí a posílí. Člověk znovu získá nadhled. Ale bezhlavě odpouštět, zapomínat a vůbec se z ničeho nepoučit, to bychom to dopadli!

Aurelienovi nezbývá než odpouštět, protože zapomínání, jako automatický čistič vzpomínek prostě neumí. Musí to být obrovské břemeno, táhnout to neustále s sebou. My jsme na tom líp, protože půlka práce se udělá sama. Zapomnění, nebo odpuštění jsou dvě odlišné věci, ale obojí nám může extrémně pomoci. Takže pamatujte:

Zapomínání je lidské.

A odpuštět je přímo božské…

 

Be the first to start a conversation

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

Thoughts On Translation

The translation industry and becoming a translator

Quite Alone

"To awaken quite alone in a strange town is one of the pleasantest sensations in the world" – Freya Stark

hustekrutoprisne

bruneta šla do sveta

Šťastný blog

Zápisky o hledání osobního štěstí

Luxusní život Vanilky

Zprávy ze zahraničí

%d bloggers like this: