Zase začít… i když pěkně ztuha

Posted on 15.8.2014

0


DSC05017

Co se psaní týče, vracím se zpátky v čase o celý rok. Za tu dobu jsem toho moc nenapsala a skoro jsem ztratila schopnost tvořit ze slov smysluplné věty.

Mám teď napsat článek objednaný jedním časopisem, což je samozřejmě sen! a mám ohromě špatné svědomí. Musela jsem si požádat o odklad odevzdání a teď už zase přetahuju uzávěrku. Trvalo mi celou věčnost, než jsem si k tomu sedla a uvěřila si, že najdu způsob, jak to dát všechno dohromady. Rok zpátky bych neuvěřila, že někdy přestanu dobrovolně psát. Ale nějak se to stalo a já jsem teď těžkopádná a zakrnělá…

Tady je něco jako přednástřel, psavcovo rozhejbání.

Nedá se říct, že by nebylo o čem psát. Ta cesta, ač civilizovanou zemí, byla celkem zajímavá. Hlavně teda tím, že jsme ji jeli na skládacích kolech a takto našlapali poctivých tisíc mil. Vypadá to, že by lidi zajímalo, jak se taková věc dá na skládačkách provést. Většina z nás si představí malé kolo s klikou u prostřed, které používala babička, když vezla čerstvé kytky na hřbitov, nebo nákup ze sámošky. Naše babička taky jedno takové měla. Ale musím přiznat, že mě, jako dítě, ta její zelená kraksna nikdy nezaujala ani v takové míře, že bych si na něj sedla byť jen ze zvědavosti.

Když jsme se před třemi lety rozhodli žít v Londýně, velmi záhy jsme zjistili, že BEZ KOLA TO PROSTĚ NEŠLAPE a v jedné kritické chvíli nás zachránil český výrobce kol, který nám do Londýna dvě poslal výměnou za reportážní fotky a články ze všech cest, které na nich uděláme. No, to bylo něco! Život se náhle proměnil o 360°. Od té doby jsme po městě nejezdili jinak, než na kole, a taky na nich udělali mnoho výprav po všech koutech Británie. Od té doby mám jasno. Skládačky rozhodně nejsou kraksny.🙂

Asi jsem se dočista zamilovala.

Rok po příjezdu zpět do ČR se otočil a zbyla po něm jen barevná šmouha.  Jsem sentimentální, jako stará bába. Každopádně je srpen a to je měsíc, na jehož konci jsme měli úžasné léto prožité jen a jen venku už téměř za sebou. Teď z toho mám udělat článek. Abych si na všechno vzpomněla a našla červenou nit, za kterou z toho chumlu vytáhnu příběh, vzala jsem si soubory fotek, které jsme to léto udělali a začala se jimi proklikávat. Postupně mi celé tělo naplnil zvláštní pocit znovu probuzeného života.

Lidi, to bylo léto!

Celkově mělo tři dobré a tři slabší stránky:

– V Česku se od června do srpna vdávaly všechny moje blízké známé (včetně sestřenice) a my nemohli přerušovat cesty a vyrážet na svatební víkendovky. (Polovina z nich nás od té doby nenávidí…)

–  Po té době v cizině jsme se už opravdu těšili domů (i proto, že jsme se chtěli taky brát), a tato nedočkavost nám trochu bránila v odevzdání se cestě jako takové. Takže jsme si to trochu kazili.

– Pamatuju si, jak mě v Británii štvaly omezené možnosti koupání v přírodě. Všechno je tam soukromé! Cestování neprůstřelnou civilizací nemá pouze výhody (třeba kavárny s ledovou kávou v každé dědině😉

+ Cestovali jsme s britskými Librami v kapse, takže jsme i na jinak drahém Islandu cestovali volně bez známého stresu ohledně útrat. To bylo úžasné!

+ Byli jsme na cestě dohromady nějakého tři a půl měsíce a měli s sebou jen velmi minimální objem věcí, což miluju. Když jsme se potom vrátili na základnu, cítila jsme se ostatními věcmi naprosto zavalená. Zajímavá zkušenost.

+ Byli jsme zase vystaveni každému poryvu počasí a především každé existující energii a atmosféře všech projetých míst Velké Británie a to je něco, co mě bude vždycky fascinovat. Nasávat…Zůstávat… Pozorovat…

Článek, na kterém pracuji vyjde v příští  Cykloturistice!

Tak zatím, a skládačkám ZDAR!

🙂DSC05057

(Sušení spacáků u zídky na Hadriánově valu, hranice Skotska a Anglie.)

DSC05042 DSC06702 DSC06788

Spojeno tagy: