Jídlo není potěšením žen

Posted on 26.11.2015

0


Child looks with disgust for food.

Co na tom, že ho zpravidla připravujeme, v domácnosti jsme za kvalitu a množství jídla prakticky zodpovědné a žena, která neovládá kuchařské umšní na patřičné úrovni, prý ani není „pořádná ženská“? Přes to všechno máme s jídlem neustále nějaký problém. Fyzicky nebo psychycky – nedá nám to pokoj.

Když mi bylo patnáct let, byla jsem poprvé na táboře jako vedoucí. Parta tam byla skvělá a zjistili jsme, že tatranky nejlíp chutnají se šlehačkou. Šlehačka ve spreji byla táborovým úletem toho léta. Pamatuju si, jak jsme si šplíchali šlehačku přímo do pusy na mostě ve Žďáru nad Sázavou na celodenním výletě, při nočních bojovkách i během večerních porad vedoucích. To léto jsem skokově přibrala na váze a najednou jsem já, nohatá a bezprsá teenagerka měla ze svých 57 kilo skoro 60. Bylo to poprvé, co jsem přibrala a už to nikdy nevyběhala.

Šlehačku ale miluju stále.

Jako by se tím něco odšpuntovalo a následující roky jsem jenom přibírala. Následovalo deset let zoufalého hlídání váhy a neustálé snahy zhubnout.  Ač se mi to špatně přiznává, byla období, kdy to bylo opravdu URPUTNÉ. Stále existuje deník, který odhaluje, jak fanatické to bylo.  I přes všechno to hlídání jídla a sportování jsem za celou tu dobu dokázala nějaké gramy ztratit jen asi dvakrát.

Z toho jednou to bylo kvůli nemoci, což se nepočítá.  Tehdy jsem jela s kamarády do Chorvatska, kde jsem těsně po příjezdu chytila nějakou slabost. Bylo mi špatně z jakéhokoliv jídla, které jsem pozřela a nějaké čtyři dny jsem tedy nejedla a jen ležela v posteli, i když ostatní byli na pláži.  Pak jsem jednou v noci vstala, abych si došla na záchod a švihla sebou o futra. Na podlahu jsem dopadla v bezvědomí.

Po této “očistné kůře“ jsem tehdy měla z nějakých 65 kg náhle 61 kilo a cítilo se báječně. Bože, já se cítila TAK BÁJEČNĚ! Stálo mě to sice sedm stehů na hlavě, ale nepamatuji si, že bych toho litovala. Toto blaho ovšem nevydrželo ani do konce téhož léta. Ať jsem jedla (spíš nejedla) cokoliv, váha se mi ze vzdušných kalorií znovu „upravila“.

Nikdy jsem nebyla učiněný tlouštík, ale prostě jsem nechápala, že tvary jsou sexy. Takže jsem byla v otevřeném nepřátelství se zrcadlem, a s jídlem jsem vedla mnohaletou válku.

V jednadvaceti jsem šla studovat na vysokou školu. Studovala jsem (drž se) tělesnou výchovu. V atletice jsem nebyla marná, gymnastika mě vyloženě bavila a v plavání jsem své výkony porovnávala jedině s kluky, protože mezi ženskými kolegyněmi nebyly tak silné soupeřky.  Přesto to bylo právě na vysoké škole, kde jsem navzdory chudobnému rozpočtu na jídlo a náročných tréninzích, nemluvě o mých nočních brigádách, přesáhla svou váhou 73 kilo. To nepochopíš.

Během tohoto vysokoškolského období jsem si uvědomila jednu velkou pravdu. ANO, LZE ŽÍT A FUNGOVAT Z POUHÉ PRÁNY. Já jsem toho byla živoucím důkazem. Nevím, za kolik vydají vzdušné kalorie, ale mě zahynout nenechaly.

Pak jsem potkala Bóšu. A řekla jsem si, že dokud mě unese, jsem v pohodě. To bylo osvobozující. Učitel tělocviku, celoživotní atlet, horolezec a všestranný sportovec, jak doufám, jen tak neochabne. Možná ještě víc osvobozující byla jeho láska k mým (všem) gramům. Od té doby co jsme spolu, jen hubnu a krásním. Do doby, kdy si mě bral za ženu jsem pomalu zklouzla na 66 kg, což je váha, která mi opravdu sluší a dokonce se občas ocitnu na reklamních banerech jako modelka.  Ou jéé!

Abych ale zůstala věrná původnímu tématu ( o jídle, a o tom, že není potěšením žen)… Otěhotněla jsem. Bylo to krásné období, jen s tou potravou jsem byla zase na štíru. Miminko, jak se ukázalo, nemělo rádo maso, cukr, pečivo, cibuli a česnek. Když jsem snědla cokoliv takového, bylo mi opravdu blbě. Tak jsem to vyřadila, no jasně. Ale jen si představte, jak jsem si stravování zkomplikovala. Cukr a pečivo! Maso! No nevadí, zvykla jsem si.

Potom jsem porodila a začala kojit. Jindřich, jinak nádherný živočich, nesmírně trpí kolikou a celé noci propláče způsobem, kterým dohání matku (i otce) k zoufalství.  Inu kromě kapiček, cvičení, masáží, teplých obkladů na bříško dítěte (a studených na čelo matky) a správné polohy při spinkání samozřejmě řešíme maminčino stravování. Ach já nebohá! Představa, že chci kojit co nejdéle a zároveň mít co nejdřív další dítě totiž znamená celé roky (!) bez zelí, hrachové kaše, fazolové polévky, červené čočky, anglického čaje A KÁVY (!!) Někteří rádcové mi dokonce chtějí kvůli dětským prdíkům zakázat čokoládu a mléčné výrobky! To by znamenalo život bez Nutely, Milky, smetany (!) jogurtu, tvarohu a kefíru! To je mor.

Myslím, že tato zoufalá situace, která je jistě společná i mnoha dalším ženám, má dopad na nízkou porodnost ve státě mnohem větší, než rodinná a příspěvková politika.

Věřím, že právě v tomto bodě by měli být muži vděční a uvědoměle spokojení se svým pohlavím. Neboť si jídlo mohou vychutnávat beze strachu, že by toto kompromitovalo jejich krásu, nebo poslání být otcem, modelem, či tanečníkem. Krom toho jej většinou dostanou naservírované, což, jak známo,  ještě zvyšuje požitek.

Nám ženám nezbývá, než se těšit, že jakmile pominou složitá období dospívání, odžijeme si svá mateřství a už nebudeme chtít být modelkami a tanečnicemi, BUDEME MOCI JÍST ANIŽ BY NÁM BYLO POTOM BLBĚ.

Hej!🙂