Jsou období v životě ženy, ve kterých je jí s jakýmsi tichým souhlasem dovoleno i porušení základních duchovních pravidel. O tom, jak jsem nezřízeně toužila a oddávala se chtění. Aneb zařizujeme byt.
Chtění je sémě všeho zla na světě, říkává můj kamarád, jehož duchovní učitelkou je tibetská kniha mrtvých. Když se nad tím zamyslím, nemůžu jinak, než dát tomu za pravdu. Chtění, toužení, chamtivost a hamižnost… člověk z touhy vlastnit udělá spoustu věcí. Třeba já, že?
Já třeba z touhy po pěkných záclonách jedu pětkrát zbůhdarma do města. A navíc, když už si je konečně koupím, načapám se, že se vůbec neoddávám bezmezné radosti, ale naopak tuhnu hrůzou, že by třeba někde jinde mohly být ještě hezčí!
No, že se nestydíš, Šírovka!
Takže k těm pěti cestám do downtownu je nutné ještě připočítat dvě hodiny na internetu, které jsem strávila prohlížením bytových textilií všech dostupných českých výrobců, jen abych se ujistila, že jsem opravdu nemohla vybrat lépe. Tím ooooobbbrrrroooovvvskkkýýýým výběrem všeho na moderním trhu trpím jako pes. Jsem Váha, víte? Vezme mi to obrovské množství energie, než se rozhodnu. (V poslední fázi vybírání si stejně hážu korunou, nebo se ptám na názor úplně cizích lidí, jen proto, abych se v závěru stejně vrátila k prapůvodní variantě.) Po zevrubném průzkumu e-shopů jsem naštěstí, navzdory hříšnému plýtvání energiemi z důvodů chtění, došla k závěru, že mám přece jen nejhezčí záclonky na světě. Jupí!
Záclonečky moje!! Konečně. Koukám na ně teď v úplně jiném světle. Za okny se sype sníh a útulnost v naší budoucí ložnici pomalu roste. Typicky holobytová ozvěna snad bude do Vánoc pryč.
Chtění je věc zlá. Zotročuje. Chtění nás zbavuje klidu a nutí nás řídit na letních gumách i ve sněhu a vánici. Chtění nás oddaluje od bližních (protože místo aby jeden doma hýčkal svého novomanžela, vykecává s babama za pultem a rokuje nad metráží a odstínem bílé). Zbavte se chtění!
P.S. Novomanžel byl nadšen. A jakmile dokončil lištování koberce, jal se studovat návod na sestavení šatní skříně. Pěkně se nám to v tom našem bytě líhne.
🙂
avespasseri
5.12.2013
:-))))))))))))))))))))
Absolutně souhlasím… jak s tím, že chtění je sémě zla, tak s tím, že záclony (nebo jakékoliv zútulnění bytu) prostě musí být. Tibetská kniha mrtvých je tu vždycky jako poslední záchrana… do smrti na prozření času dost :-))))))
cestyTerez
6.12.2013
Ano!! Užívám si toto období, jako přivilegium. Že jako můžu chtít. Hrozně mě to baví a až to bude hotové, tak mi snad bude i smutno 🙂 Nejvíc mě fascinuje, jak se dá krásně vyladit Kika či IKEA se starými závěsy od babičky, na které se léta prášilo na půdě! 😉
Marie Šírová
6.12.2013
Jojo,k tomu se dá dodat jen to,že VŠEHO S MÍROU – krása nás obohacuje ale nesmí přerůst ve chtění. AŤ ŽIJE FUNKČNÍ KRÁSA.:)))))))
cestyTerez
6.12.2013
To je právě ono. Zatím jsme ve fázi, kdy se k nějaké kráse snažíme dobrat. Vytváříme Feng Shuei prostor, kde se bude dobře tvořit. 🙂 A míra? Tu nám docela striktně určují limity, kterých není nikdy málo. 🙂 Myslím, že Míra tu s námi bude. 🙂
Jitka Procházková
13.1.2014
Terezko, nic si z toho nedělej, já mám úplně stejný „postižení“ s vybíráním a nakupováním čehokoliv:-)
Martin
16.2.2014
Mám zkušenost, že první dojem je většinou správný…